Stojíme opět na místě poznamenaném krví sv. Václava. Zde ve Staré Boleslavi vešel křtem krve do ráje, zde ve Staré Boleslavi se zrodila česká státnost. Pro to prolití krve se stal dědicem české země. Stalo se tak ihned při přenesení jeho těla do kostela na Pražském hradě. To bylo v jeho dobách kanonizací, uznáním a provoláním svatosti. Stal se tedy světcem z vůle lidu a byl nazván dědicem naší země. To ovšem nebyl jen církevní či jen náboženský akt. Byl to i akt státotvorný.

Připomeňme si, jakou roli má světec. Je to někdo, kdo ve svém pozemském životě a mučedník i v okamžiku smrti dal příklad spravedlivého života, vzor hodný následování. Je to rovněž někdo, kdo se stal ochráncem, patronem. Světec ve svém druhém, světeckém životě, není omezen naším časoprostorem. Jeho památka se předává z generace na generaci. Tradice je rovněž národotvorný, a tedy i státotvorný moment.

Dovolím si citovat Karla Čapka, spolutvůrce tradice naší moderní státnosti ve spojení s prezidentem T.G. Masarykem: „…pro naše otce dědic země české byl představitelem starého státu, byl korouhví a symbolem našeho státoprávního boje. Jak věci stojí, ani tato tradice nepatří do muzea.“ Tato slova z článku Sv. Václav napsal 18.12.1938 dva dny před smrtí.