Drazí poutníci, z blízka i z dáli, z Čech, Moravy a Slezska, Slovenska, ale i ze zámoří, drahé sestry a bratři, vážení přátelé, Zde v památné Staré Boleslavi, ale také vy, diváci u televizních obrazovek, či rozhlasoví posluchači.

Není nikterak náhodou, že církevní svátek sv. Václava je i svátkem státním, a to jako Den české státnosti. V letošním jubilejním roce, kdy vzpomínáme stého výročí vyhlášení našeho novodobého samostatného státu, Československé republiky, a zároveň pětadvacátého výročí vyhlášení České republiky. Při Staroboleslavské národní pouti vystupuje silně do popředí jinak vždy přítomný vojenský a armádní prvek.

Sv. Václav sám nejednou vojensky vystoupil, jak o tom svědčí poranění na jeho lebce. V legendě je popsáno jeho rázné vystoupení proti knížeti Radslavu Zlickému. Po svém zavraždění, při němž rovněž srdnatě a úspěšně odrazil prvý útok, byl ihned provolán svatým dědicem Země české. Jeho obraz chránil pak brány hradeb a jeho jméno, znak i obraz nacházíme na praporech a korouhvích českých vojsk víc než tisíc let. Chorál složený na jeho počest zněl jako státní hymnus nejen při mírových slavnostech, ale také před začátkem bitev, neboť je to on, kdo ve své duchovní síle vede české voje. Také pověst o blanických rytířích pojednává o neporazitelném vojsku. Připomeňme si namátkou dvojí verše, kde se téma sv. Václava vojevůdce ozvalo. V době Mnichova po odtržení Sudet v roce 1938 vznikly verše:

Kůň bronzový, kůň Václavův

se včera v noci třás