Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, po delší pozdní zimě přichází jaro. Křesťané očekávají Velikonoce, ostatní pak svátky jara a všichni bez rozdílu pomlázku, obchody plné čokoládových zajíců a vajec.  

Jako by vše mělo symbolizovat probouzející se zemi plnou obnoveného života. Jívové kočičky jsou pak znakem Květné neděle, kterou začíná takzvaný Svatý týden. Na jeho konci jsou Velikonoce. Kdysi to skutečně byly svátky jara, které nás přivádějí do země svého původu na Přední východ do státu Izrael. Původně to bylo jméno patriarchy Jákoba, který v zápase s Hospodinovým andělem obdržel jméno Izrael, Boží bojovník. Po něm se tak nazýval celý rod a později kmenové společenství, které se stalo národem.   

Tato neděle nás přivádí do Jeruzaléma před necelými dvěma tisíci lety. Ježíš, rabbi Ješua z Nazaretu, přijíždí na oslu jako izraelští králové ke korunovaci a je vítán zástupy. Všichni doufají a očekávají nový ráj, který má Mesiáš přinést. V jeho osobě přichází spása, nové spravedlivé království. On vzbuzuje všechny naděje jako člen královské dynastie s aspiracemi druhého krále Davida. Proto volají „Hosana, synu Davidův“.   

Víme, že po vítání s ratolestmi a provolávání slávy přichází totální zklamání a odmítnutí. Kolikrát v dějinách tomu tak bylo, ale proč právě v tomto případě nezapadla tato událost v zapomenutí? Proč stále Ježíš uvádí v nadšené očekávání a tolikrát je pak znovu odmítán? Neměli bychom si položit otázku, v čem je tento paradox?  

Není zde důvod se ptát po ošidnosti všech iluzí, které zklamou, a postavit si otázku po ideálu? Otázku pravdy, odpovědnosti a skutečných hodnot? O čem a o jakém království tento židovský král opravdu hovořil?