Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, leden je v životě církví měsícem ekumenických setkání, tedy společných akcí všech křesťanských denominací u nás. Společně se modlíme, diskutujeme, zpíváme, domlouváme spolupráci mezi katolickou církví i církvemi evangelickými nebo dalšími. Dnes to už považujeme za naprosto samozřejmé.  

Jak dlouho to však je, co katolíci nesměli navštěvovat evangelické bohoslužby a protestanti pohlíželi s rozpaky na katolíky ve smíšených manželstvích? Ještě my sami, naši rodiče a prarodiče takové časy pamatují.  

Jednotlivá vyznání procházela dějinami a zažívala nejrůznější zranění a ústrky. Tolerance sice byla mnohdy vyhlašována, málokdy však uskutečňována v praxi. To vše vedlo ke vzájemné nedůvěře.  

Církve u nás k sobě našly cestu až pod tlakem totalitního režimu. Jistě k tomu přispěl i změněný postoj katolické církve na vatikánském koncilu. Skutečně živou ekumenu tvořili věřící mezi sebou přirozeně, jak potřebovali spolupracovat, bez ohledu na rozdílná vyznání. Zjistili jsme, že nás spojuje více věcí.  

Dnes je zřejmé, že jsme dokázali přeložit Písmo svaté s jeho sporně vykládanými místy společnými silami. Katolická církev je součástí České biblické společnosti. Vzájemně si pomáháme, prožíváme ekumenické slavnosti přenášené v rozhlase i televizi, v médiích spolupracujeme. Dokázali jsme také najít jednotu v přístupu k vytvoření nového modelu financování církví u nás, a to bez státní podpory.  

Loňský rok mě opět utvrdil v tom, že dokážeme držet pospolu. Nejsme organizacemi, které se dají rozdělit sliby nebo výhrůžkami, ale společenstvími, které hledí na společný cíl – zvěstování radosti o Božím království. Věřím, že tak, jako se můžeme spolehnout jedna církev na druhou, budeme spolehliví a věrohodní i pro celou naši společnost.