Proroci konce světa zřejmě nikdy nevyhynou. Někteří ho dokáží předpovědět i vícekrát za sebou, a pokud k němu nedojde, bezostyšně to svedou na malou chybičku ve výpočtech, aby zanedlouho prorokovali konec nový. Jejich drzost je úměrná naivitě obětí, které na jejich konta převádějí nemalé sumy peněz, protože je po konci světa už nebudou potřebovat.  

I my křesťané věříme, že dojde k něčemu, co bychom nazvali konec světa a poslední soud. Podle Bible máme za to, že tento viditelný svět a celý vesmír jednoho dne pomine. V tom jsme vlastně na úplně stejné lodi s vědci. Přesto však nás takzvaný konec světa nemá naplňovat děsem a vést k pasivitě. Věříme, že nastane svět nový, takový, který si dost dobře ani nedovedeme představit. Těšíme se na něj, protože má být královstvím lásky.  

Pokud bych to vysvětloval dětem, řekl bych jim, že obilné zrnko také musí jistým způsobem skončit svou existenci, aby z něj vyrostla nová rostlinka. Vajíčko také končí, aby se mohlo vyklubat kuřátko. My dospělí věříme v proměnu. Ta může přijít kdykoliv – dnes, zítra, za sto nebo milión let. Důležitější než všechny vyděšené výpočty je vědomí, že máme žít tak, jako by konec světa a našeho pozemského života měl přijít za chvíli, abychom kdykoliv mohli před svého stvořitele předstoupit s klidným svědomím.  

Věřím, že ten, kdo dovede prožít přátelství a lásku už v pozemském životě, vpluje do království lásky bez velkých otřesů. Pánové Voskovec, Werich a Ježek kdysi napsali píseň, před kterou všichni kazatelé musejí blednout závistí: „Život je jen náhoda... smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dřív a někdo později. Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději.“