Není to dávno, kdy mi po jednom z obědů profesor Petr Piťha řekl: “Dominiku, ty nevidíš že náš svět odchází?” Tato věta se mi vybavila, když jsem v neděli kolem 22 hodiny večer obdržel zprávu, že zemřel dr. Ivan Havel, bratr bývalého českého prezidenta Václava Havla.

Chtěl bych touto cestou vyjádřit soustrast manželce, celé rodině Havlových, ale také i cítím povinnost poděkovat Ivanu Havlovi za jeho osobní statečnost a veškerou podporu, kterou dokázal nejenom skrytě, ale i veřejně poskytovat svému bratrovi Václavovi a celé své rodině, která po dlouhá léta stála na čele odporu proti komunistické diktatuře. Chtěl bych také poděkovat i jménem těch, které v době, kdy byl Václav Havel ve vězení podporoval, pomáhal, ale také povzbuzoval. Dodnes mám v paměti moment, kdy jsme spolu s Ivanem Havlem čekali před borskou věznicí na propuštění mého jiného spolumukla, dnes už také zesnulého, P. Františka Líznu.

Za nás přátele Václava Havla, ale i za lidsky širokou oblast spolupracovníků, bohatou na osobnosti a mnohé odvážné a čestné ženy a muže, kteří se takto shromažďovali v bytě na Rašínově nábřeží, u dnešního Tančícího domu, mohu rád a s vděčností dosvědčit roli Ivana Havla. Že velmi často, když nebylo možné se kontaktovat s Václavem Havlem, třeba po mých cestách po celém Československu, že nám byl tou kontaktní osobou, která vyřídila vše potřebné. V našich očích měl nesmírnou autoritu “muže vědy”, o kterém jeho bratr prezident vždy říkal, že: “Já mám čestné doktoráty, ale můj bratr má ten skutečný doktorát”. Myslím, že jeho vklad do obnovy svobodné společnosti v rámci Akademie věd po roce 1989, kdy jsem ho častokrát navštívil v jeho pracovně ve věži jeho domu, a kde se setkávali mnozí lidé, se kterými se vedly podnětné diskuze, je nepopiratelný. Byli to lidé jako Zdeněk Neubauer, prof. Třeštík často v doprovodu s prof. Bělohradským, prof. Heller, paní Kamila Bendová, někdy i s Václavem, prof. Vopěnka a mnozí další, jejichž jména si nyní už nevybavuji.