Když jsem byl na jaře 1965 jako mladý důstojník a vědecký pracovník za asistence světoznámého generála Šejny (tehdy kádrového referenta na MNO v hodnosti podplukovníka) pro „nesprávné názory“ převelen ze speciálního pracoviště MNO do civilního výzkumu, jeden starý přesluhující plukovník mne utěšoval: „Nic si z toho nedělej, u vojáků nemůžeš mít na nic vlastní názor. My důstojníci jsme všichni prostitutky a sloužíme tomu, kdo nás platí. Já jsem sloužil ještě před válkou Háchovi, potom Benešovi, Gottwaldovi, Zápotockému, a teď Novotnému, a kdybych příští měsíc nešel do penze, sloužil bych i tomu, kdo přijde po něm.“