Dušan Navrátil: Ištvan, Bradáčová, Šlachta a soutěž ve vaření

I Václav Moravec zvažoval, že by svůj pořad Otázky Václava Moravce přeorientoval na tento perspektivní obor. Zasnil se, jak by to bylo krásné. Místo, aby každou neděli ve dvanáct hodin kazil lidem chuť k jídlu, mohl by jim ve velkém kazit žaludky svými recepty.

Jak to ale udělat, aby si toho nikdo nevšiml, a aby Otázky plynule přešly do vaření? Rozhodl se, že spojí obojí. Vezme několik svých oblíbených hostů a pozve je k jednomu z nich do domácnosti. A zde, každý podle svého naturelu, něco chutného připraví. A jelikož půjde o soutěž, bude to i napínavé, jako všechny pořady pana Moravce a vlastně celé České televize.

Jako prvního si Moravec do pořadu nového typu pozval státního zástupce Fraška z Prachatic. Prokurátor Fraško účast v soutěži ale odmítl. Oficiálně se vymluvil, že sociální demokrat Kraus, alias Kakaový Bob mu včas nedodal suroviny, ze kterých by pravou čokoládu uvařil. Skutečný důvod byl ale ten, že se mu nepodařilo rychle nakrást dost čokolády na dort. Ostrahy v prachatických obchodech ho již moc dobře znají, takže levně nakupovat jde stále obtížněji.

Moravec se prvním nezdarem nenechal odradit. Jelikož jde o nový formát, chce to inovativní přístup. A když inovativní přístup, tak každého napadne jméno Ivo Ištvan. Pan Moravec si až poskočil radostí, když se mu to tak pěkně v hlavě spojilo. Neváhal a zorganizoval další tajnou schůzku ve známé restauraci U přístavu v Praze-Zbraslavi. Tentokrát si nedělal poznámky Moravec, ale paní Bradáčová a pan Šlachta. Pan Ištvan pozván nebyl, ale jelikož odposlouchává celou Českou republiku, o všem byl informován.

A to, co se tam upeklo, se mu tak zalíbilo, že se do soutěže přihlásil také. Moravec měl vše do detailu promyšlené předem. První úkol je sehnat lidi. Za druhé musíme mít dobře vybavenou kuchyň a za třetí, musí být k dispozici i suroviny pro vaření. Podívejme se tedy na jednotlivé body Moravcova plánu.

Napřed si tedy popíšeme veškeré kuchařské pomůcky, které bude pro přípravu jídla potřeba. V první řadě se jedná o dvoumužné beranidlo. Nějak se musíme do bytu a zejména do kuchyně dostat. Co kdyby kuchařinka nebyla doma nebo usnula? Abychom ten první důvod vyloučili, půjdeme vařit ve čtyři hodiny ráno. To budou jistě všichni přítomni.

Beranidlo je věc veskrze užitečná. Pan Šlachta bez něj nedá ani ránu. Spolu s rozpínákem, který umožňuje zdvihání nebo roztažení dveří, je má schované pod rohožkou. Tam, kde neopatrní lidé mívají klíč, má pan Šlachta tyto praktické věci. Mohou se hodit, když ztratí klíče nebo mu je někdo ukradne, nebo když je zapomene v hospodě, nebo když si jen zabouchne dveře. Obyčejní lidé v takových situacích podléhají panice a hysterii a shání se po zámečníkovi či hasičích.

Ne pan Šlachta. S úsměvem sáhne pod rohožku a během několika sekund si užívá klidu a pohodlí domova. Tak by to měl mít zařízené každý z nás.

Bez čeho se žádná opravdová kuchařka dále neobejde, je palička na naklepávání masa. Jde o to, aby obžalovaná surovina změkla, ale musíme dávat pozor, aby žádná šťávička neunikla. Skutečné kuchařské celebrity mají paličky vyrobené na míru a mechanicky vyvážené. Tak, aby rána dobře padla a ruku vykonavatele neunavila. Špičky v oboru mají dokonce paličky opatřené tlumičem. Oběť potom ani neví, kolik bije. Pro naše účely bude bohatě stačit palice standard, běžně dostupná na všech soudech. Tuhé maso by přece nikomu nechutnalo. Jak beranidlo, tak i upravené kladívko dodají soutěžící a tím se rozpočet pořadu udrží v přijatelných mezích.

Bez pořádného sporáku se neobejde žádná kuchyně. Pan Škárka a paní Kočí mají firmu zabývající se podomním prodejem, ale zejména předváděním zboží na prodejních akcích. Rejžují hlavně na důchodcích, policajtech a prokurátorech. Tedy skupinách ekonomicky slabých a emočně bezbranných. Ti lidé jsou všemi opuštěni, nikdo je nebere vážně, nikdo si jich neváží a nevšímá. Potom se není co divit, že snadno podlehnou reklamní masáži a vymývání mozků. Oni jsou opravdu schopni se za trochu pozornosti a plesnivého salámu upsat i ďáblovi. Je to stále stejný scénář. Přijde nabídka s výletem, dárkem a obědem zdarma.

Ani státní zástupce potom neodolá.

Tenkrát zázračný vařič předváděl osobně pan Jaroslav Škárka. Paní Kristýna Kočí neměla čas. Cosi kdesi natáčela. Jako vždy, na první dobrou.

Pravda, 50 000 korun za zázračný vařič se může i prokurátorovi zdát dost. Jenže všichni dostali zdarma šišku salámu Vysočina a i lečo jako oběd bylo chutné.

Takže nakonec byli všichni pozvaní spokojeni. Že nemají paragon nevadí. Ani to, že zboží nepůjde reklamovat, není tak hrozné. Na další předváděcí akci si lze pořídit produkt ještě zázračnější. A třeba i vyhrát zájezd pro dvě osoby.

Později se to potvrdilo. Na adrese udané panem Škárkou nikdy žádná firma nesídlila a telefon také nikdo nezvedal. Asi vznikne další publicistický pořad: Šmejdi 2. Dvojka bývá ale většinou horší. Vařiče naštěstí ale fungovaly. Nebyla sice pravda, že nepotřebují elektrický proud, ale vařit na nich šlo. Když obsluha navíc použila gumové rukavice a gumáky, ani probíjení elektrickým proudem nebylo zásadním problémem.

Součástí týmu na prodejní akci byla i Kateřina Klasnová. Ta předváděla zázračný mycí prostředek „Antikmotr“. Stačí jen pár kapek a korupce je pryč. Je zajímavé, že Antikmotra kupovali ve velkém hlavně důchodci. Policajti a prokurátoři o tento produkt neprojevili sebemenší zájem. Jen paní Bradáčová neochotně souhlasila s tím, že jí firma pošle nezávazně prospekty. Svou adresu paní Klasnové sdělila ovšem až potom, co se dozvěděla, že s prospekty dostane i výhru v soutěži – briliantový prsten.

Bez válečku listové těsto nerozválíte a zákusek by kulinářskému dílu citelně scházel. Tento kousek byl dodán z americké ambasády, kde jsou někteří čeští prokurátoři pečení a vaření. Vida, zase jsme u toho vaření. Ten Moravec vůbec není hloupý. Dobře ví, odkud vítr vane. Jde o originální kousek, se kterým si paní Hillary Clintonová vyjasňovala vztah jejího manžela k Lewinské. Váleček byl z vitríny ambasády pouze zapůjčen. Zcela zdarma. Ono se to vrátí na Temelínu. Americká vlajka byla za příplatek, proto ji nikdo nechtěl.

Státní zastupitelství je silně formalizované a silně spravedlivé. Spravedlivější už je jen ministerstvo spravedlnosti. Je nutno všem vážit stejnou měrou, spravedlivě a poctivě. K tomu slouží váhy dodávané firmou Pospíšil. A stejné je to i u vaření. Střílet od pasu nebo nedej bože používat hrnkovou metodu, to se již nejednomu vymstilo. Proto na přesné, přísné a nestranné vážení potravin dohlížel sám exministr Pospíšil. Roky se motal na ministerstvu spravedlnosti, tak je zárukou, že vše bude opravdu spravedlivé. Nikomu nebude nadržovat ale ani škodit. Presumpci neviny ctí i v kuchyni.

Bez kvalitní ledničky se dnes neobejde žádná moderní domácnost. V našem případě je lednice bohatě zásobena i zeleninou. Povšimněte si prosím zejména dvou salátů. Dobří pozorovatelé by mohli hovořit i o třech salátech. Zde bych si dovolil mírně oponovat. Salát je to, co se nachází uvnitř ledničky. Uživatel je ten venku. Kdo uživatele nepozná, ten je také salát. Bude se tedy vařit nejen chutně, ale i zdravě. A bez tuku. Máme přece zázračný vařič pana Škárky.

A nyní jsou na řadě ingredience, další součást Moravcova revolučního projektu.

Ne, ne, pane prokurátore. Takhle by to nešlo. Žádné laciné triky a efekty. Králík je v pořádku, ale bude se vařit poctivě.

To už je lepší. Pan Pelta ví, co obnáší pravá česká kuchyně. Kapříky. Pro ty, co stejně jako já nesledují žádný sport: Pan Pelta byl na další čtyři roky zvolen předsedou Fotbalové asociace České republiky. Vše bude při starém. Vzpomínáte na korupční aféru Ivana Horníka? Kapříky se to tam jen hemžilo. Srdcař Ivan a jeho notičky, kapříci, hrušky na kříž a sahání na švába: „Ivánku kamaráde, můžeš mluvit?“ nebo „Ivánku, kamaráde, kapříci připluli?“ Kapříkem se nikdy nic nepokazí. Ano, to je ta velká ryba, o které celý život snil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. A chytil ji pan Pelta! Žádný Ištvan ani Bradáčová. Taková ostuda.

Marinovaná veverka ve sladkokyselém nálevu je pikantní a dodá jídlu příchuť dinosauří delikatesy. Podle pana Okamury a asijských tradic to funguje i jako silné afrodisiakum. Prý je to silnější, než žen-šen nebo prášek z rohu nosorožce. Pan Okamura tak každý den, za úsvitu, zahajuje sklenicí saké a kousíčkem marinované veverky s troškou rýže. Nikdo by nehádal, že má devadesát křížků.

Mladé chobotničky nejsou zrovna typicky českým jídlem, ale jelikož se jedná o zdravé mořské plody a Jadran je české moře, přimhouřila přísná porota na chvíli oko. Na chobotnici totiž bazírovali dva kluci v akci, Ištvan se Šlachtou. Prý na chobotnici pracují již dva roky a všichni budeme překvapeni tím, co z toho upečou. Nechme se tedy překvapit. Při podrobném zkoumání zjistíme, že miminko chobotnice nese rysy Petra Nečase. Jako malý byl velice roztomilý. Změnil se zřejmě až s příchodem puberty a seznámením se s paní Nagyovou.

Máme tedy připraveny všechny kuchyňské pomůcky, lednice je plná surovin, takže zbývá již jen představit účastníky tohoto kuchařského souboje:

Jméno tohoto japonského kuchaře je známo nejen v Česku a Švýcarsku, ale zejména v zemi vycházejícího slunce. Není nutné ho představovat. Pan Okamura všechny překvapil. Je to taktik a stratég. Nepřítele nejlépe převezete tak, že uděláte přesný opak toho, co se od vás čeká. Stejně postupoval i pan Tomio Okamura. Do soutěže se totiž přihlásil s cikánskou hovězí pečení. Na prsou má Tomio připnutý řád Michelinského kuchaře. Nositelem stejného řádu, jak zjistíte dál, je i Ivo Ištvan. Konkurence byla extrémně silná. O úspěchu tak rozhodovaly naprosté detaily, kterých si laik ani nevšimne. Porota měla věru těžký úkol.

Stejně jako u ruských Alexandrovců, i Okamurovců byla plná kuchyně. Jeho skupina „Gipsy Band Cookers“ slavila velké úspěchy. Byl to koncert pro nože, břitvy, basebalové pálky, housle a chuťové pohárky. Úplný kuchyňský čardáš. Nápis „NEPŘÍZPŮSOBIVÉ PŘIZPŮSOBÍME“ byl určen porotě. Měl ji psychologicky zastrašit. Je to něco jako signál k útoku na Pearl Harbor: „Tora! Tora! Tora!“ Pan Okamura se v psychologii vyzná. Porota se lekla tak, že to vydýchávala celé tři dny.

Ani dalšího účastníky této bitvy kuchařů nemusíme představovat. Ten natolik podlehl sportovnímu klání, že se převtělil do podoby šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha. Nenechejte se zmýlit chladným výrazem pana Sobotky. Je to jen maska, pod kterou se skrývá pravý kuchařský ďábel. Praxi v oboru získal na předvolebních veselicích, kde se vařil a podával volební guláš. Pan Sobotka získal tak velkou zkušenost, že je schopen udělat guláš ze všeho. Nejen z ministerstva financí, které kdysi vedl. Však uvidíte. Je to jeho silná zbraň. Pan Sobotka na to šel také psychologicky, ale z druhé strany. Slovo „blafy“ nemyslel vážně, chtěl si porotu naklonit vrozenou soc. dem. skromností. Porota mu na to ale neskočila. Guláš, neguláš, Sobotka se nedostal ani do semifinále. Měl raději použít slogan „Vařím to upřímně!“. Nebo ten o tom křišťálu. Tvrdík marketing tentokrát přepálil a překombinoval. Stejně jako u Paroubka. Měl by být za špatné rady vymáchán v koši ve Vltavě. Nebo odsunut do Číny, se kterou kšeftuje. Co vy na to pane Okamuro?

Popis celého kulinářského utkání by byl příliš dlouhý a vyčerpávající. Někteří neuspěli jen proto, že zvolili špatné jídlo. Třeba Nečasova známá bramboračka již nikoho neoslovila, ani nikomu nechutnala. Vězte jen, že ti, kteří dál nepostoupili, to nesli velmi těžce. I slzičky tekly. Bylo dojemné vidět otrlé politiky, po jejichž mužných lícních kostech kanuly hořké slzy porážky. Ale takový je každý sport. Krásný i krutý. Vítěz může být jen jeden. Vyvolení, či účastníci dalších ptákovin jako je Československo hledá talent apod. o tom ví své. Do finále nakonec postoupili jen tři borci, jak říkáme my sporťáci. Tři horcí favorité. Ivo Ištvan, Lenka Bradáčová a Robert Šlachta. Jeden nebo jedna z nich bude misem či miskou kuchyně. Jdeme do finále.

Pan Šlachta se rozhodl pro prostou kuchyni, tak, jak je zvyklý z polních tažení. Měl ale smůlu v tom, že pořádně neuměl obsluhovat Škárkův vařič. On je z realizací spíš zvyklý vařit na otevřeném ohni a skautském kotlíku. Teplotu plamene reguluje přiléváním leteckého benzínu do ohniště. Nemohl se vyznat ve dvou knoflících zázračného vařiče, a tak jeho pendreky nadívané feferonkami byly rozvařené a oklzlé. Nikomu ta šlichta opravdu nechutnala. Porota ji chválila jen ze strachu z následků. Je to škoda. Měl našlápnuto na první. Jen ty knoflíky… Smích ho přešel, když okusil Ištvanův pokrm. A když ochutnal lahůdku paní Bradáčové, stáhl se úplně do sebe a do konce pořadu již nepromluvil ani slova.

U pana Ištvana bylo předem jasné, po jaké surovině sáhne. Celý svůj život zasvětil boji s chobotnicemi všemi druhu. Nejvíc nenávidí ty politické. Kmotři ho až tolik neiritují. Chobotnice svými chapadly obepínají celé Česko. Říká to i pan Šlachta. Už se není kam hnout. Kam se podíváte, samé chapadlo s bradavicemi. Uděláte krok a stoupnete na svíjející se hadici, které vás začne štípat a omotávat vaše údy. Už tu nejde žít. Hnus. Naštěstí tu máme pana Ištvana. Pan Ištvan je systematický a vytrvalý. Každé useknuté chapadlo pečlivě zaeviduje a ukládá do mrazáku. Má tak z čeho vybírat. Je také vášnivý rybář. Často je viděn na břehu řeky Moravy, jak zběsile švihá prutem do vody. Jednou takto omráčil i nezvyklého tvora. Než ho ale donesl na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci k podání vysvětlení, ten živočich skonal. Na internetu pak spolu s kolegy zjistil, že se jedná o chráněný druh ryboraka. Jeho lov je přísně zakázán. Podle Wikipedie žije na světě již jen poslední exemplář, sameček, a to právě v biotopu řeky Moravy. Všichni státní zástupci, jako jeden muž, Ištvanovi dosvědčili, že mrtvolu onoho tvora na břeh Moravy vyplavilo moře a že pan Ištvan s tím nemá nic společného. Jen šel kolem a úplnou náhodou onu mrtvolu živočicha objevil.

Své výpovědi okamžitě ověřili i u notáře.

Pan Ištvan tak mimo chapadel chobotnic měl k dispozici i tohoto exotického tvora. Rozhodl se, že chobotničky udělá na paprice a bude je za studena podlévat vínem. Jako prokurátorovi mu schází fantazie, a tak napodoboval jak Šlachtu, tak i Bradáčovou. Po Okamurovi navíc okopíroval způsob ala sushi. Je to rychlé, jednoduché a zdravé. Vezme se syrové chapadlo, pokape se paprikovou omáčkou, cákne se tam hlt vína a je uvařeno. Babice by řekl: „Je to jednoduchý, dokáže to každý.“ I Ištvan. Na rýži se vykašlal. Jako příloha stačí rohlík, může být i rozpečený. Opravdu je to jednoduchý. A v jednoduchosti je síla.

Roli v tom, že zvolil studenou kuchyni, hrálo i to, když viděl Šlachtovo fiasko při ovládání dvou knoflíků Škárkova zázračného přístroje. Sám si nebyl jistý, zda to zvládne a tak hrál na jistotu. A povedlo se. Pan Ištvan totiž jednu chvíli uvažoval i o sekané z chobotnic, ale nakonec převážila jednoduchost a rychlost. Všichni ho známe a víme, že rychlost je mu vlastní. Chobotničky i ryborak byly al dente. Začíná přituhovat. Šlachta má pendrek, Ištvan chapadlo a ryboraka.

Technická poznámka: ryboraka pan Ištvan nepokapal paprikovým extraktem, ale citronovou šťávou. Kulinářsky rafinované a zdravé, plné vitamínů. Čím nás ale překvapí JUDr. Bradáčová? Sám jsem napjatý.

Paní Bradáčová je správná holka do nepohody i do kuchyně. O VSZ Praha nemluvě. Je šikovná. Jako jediná zvládla obsluhu Škárkova supervařiče. I práce s nožem, sekyrou a pistolí jí šla od ruky, radost pohledět. Její Rak na víně byl pikantní. Sama ho oškubala, potom stáhla z kůže a vhodila za živa do vařící vody. Voda musela kypět, ten detail je důležitý. Masíčko se pěkně zatáhlo a neztratilo nic na chuti. Bylo vidět, že to nedělala poprvé. Sladké i slané. Kyselé i hořké. Buket se dlouze táhl. Takový byl výrok poroty. Opravdu to nebylo špatné, jen sociálním demokratům se to trochu zajídalo. Po nemastných a neslaných chobotničkách Ivo Ištvana si porotci takto spravili chuť. A když vše zapili zkonfiskovaným vínem značky Dr. Rath, kterého má paní Bradáčová plné sklepy, všem se výrazně zlepšila nálada. Někteří začali zpívat národní písničky. Atmosféra se uvolnila a začala být neformální. Porota i soutěžící si začali tykat. Ledy roztály a bariéry padly. Tak umí vařit jen státní zástupkyně.

Nikdo nemohl ale tušit, že tato příjemná zábava bude narušena. Jelikož šlo o hodně, nervy tekly všem. Nevyhnulo se to ani porotě. Její předseda, porušil sportovního ducha celé soutěže. Myslel si, že je v Parlamentu a proto použil nevhodný výraz. Jeho celý výrok jsme po zralém uvážení necenzurovali. Ať si každý udělá obrázek sám. Nebýt tohoto excesu, celá soutěž by proběhla důstojně a noblesně. Václav Klaus by prohlásil: „Že se nestydíte. Že se nestydíte.“ My prohlašujeme: „Styďte se! Styďte se! To se v kuchyni neříká!“ Po tomto výroku navrhl pan Okamura všelidové totalitní referendum o Kalouskově dalším osudu. Jeho výsledek byl jednohlasný. Kalousek byl zbaven funkce předsedy poroty a za mručení, pískání a výkřiků „Fůůůj! Hanbááá! Hnůůůs!“ byl smýkáním odsunut z kuchyně paní Bradáčové a postrkem hnán až na panství pana knížete Schwarzenberga. A to měl ještě velké štěstí. Nebýt přímluvy Lenky Bradáčové, skončil by až v Indii. Tomio byl totiž tím Rathovým vínem pořádně rozparáděný. Posléze byla kuchyně exorcistou Dukou zbavena i poslední Kalouskovy negativní energie a jeho negativního energetického otisku. Všem se ulevilo a i Škárkovy vařiče začaly radostněji topit.

Ten Kalousek by nosil smůlu, i kdyby byl až v Indii. Stalo se totiž to, co nikdo nečekal. Soutěž výstřelem z Aurory ukončil soudruh Filip. Veškeré uvařené jídlo i suroviny byly na místě milicionáři zabaveny. Soutěžící zavřeni. Nikdy se tak nedozvíme, kdo by soutěž vyhrál. Možná je to pro všechny účastníky lepší. Nebylo vítězů, nebylo ani poražených. A když po létech na toto klání budou společně v gulagu vzpomínat, můžou si říct: „Nebýt té Aurory a Filipa, tak jsem to vyhrál(a) já!“ A to je spravedlivé a demokratické.

Fotokoláž: ateo.cz; Foto: ihned.cz; probo-nb.cz