Tyto se prezentovaly jako „levice“ a „pravice“, ale bylo to jen naoko. Levice dělala pravicovou politiku a takzvaná pravice schvalovala levicové zákony. Rozdíly se stíraly, až došlo k levo-pravicovému rozpliznutí. Opoziční smlouva byla vyvrcholením těchto procesů. Společný měly i počet kmotrů na 1000 voličů. I když ne tak úplně. V tomto boji o koryta vede počtem zastřelených kmotrů ČSSD nad ODS. Styďte se „ódéesáci“. Takto se nechat zahanbit nějakými socany.

Inspirací pro napsání tohoto blogu byla diskuze pod starším článkem „S Kalouskem bych koně krást nešel“. Pan Otakar Sekl se v debatě vyjádřil tak výstižně, že bych to musel opisovat jinými slovy a bylo by to zbytečné. Cituji tedy pana Sekla:

Ten Afganistan nebo možná lépe Kocourkov tu bude tak dlouho, dokud nevzniknou nebo se neobnoví, dvě normální, řádné strany. Jedna trochu vlevo, druhá symetricky vpravo. Tak, jak je to obvyklé v civilizovaném světě. Ne takové směsky, hnutí či pastrany, jako u nás.

Mám dlouholetého kamaráda, léta žije v Austrálii. Když jsem se ho ptal, jak u nich, kdo je u vlády, řekl: „Počkej, musím kouknout na net, ani nevím. Ono je to plus mínus stejné.“

Šťastná to země.

Celkem výstižné. Z vývoje událostí před a po předčasných volbách je jasné, že tento model dvou stran u nás pořádně nefungoval a nefunguje ani teď. A nejspíš dlouho fungovat nebude. Abych byl přesný, částečně jsme se k tomu blížili v první polovině devadesátých let.