Ta příhoda byla celkem banální. Čekal jsem před supermarketem, než manželka nakoupí a čas si krátil pokuřováním. Celou tu dobu se před východem z obchodu potácel opilý bezdomovec. Nevybočoval ze standardu. Byl špinavý, zarostlý, neholený, kabát i kalhoty měl ošuntělé s mokrými ostrůvky a fleky. Jeho stáří nešlo odhadnout. Mohl být v důchodovém věku nebo mladší, ale zdevastovaný. Obtěžoval zákazníky, pokřikoval na ně a pronášel nejapné poznámky.

Nesympatický od pohledu.

Potom se to stalo. V jednu chvíli své opilecké komíhání nevybalancoval, naklonil se až moc a práskl sebou na zem. Nebylo to nic vážného. O zdraví, natož o život nešlo. Snažil se vstát sám, ale podařilo se mu pouze posadit. Víc nesvedl, na nohy se už postavit nedokázal. Jen seděl na zemi, nadával, brblal, rozhlížel se kolem a občas se neúspěšně pokusil vstát.

Já stál asi deset metrů od něj. Kdybych napsal, že mou první reakcí bylo běžet k němu, tak bych lhal. Nebyla žádná reakce. Jen ve mně zápasil doktor Jekyll a pan Hyde. Jeden říkal, že bych měl jít pomoc, další radil: „Neblázni, podáš mu ruku a ještě něco chytneš.“ Ten člověk byl sice opilý, ale moc agresivně se nechoval. Jenže svou špinavostí a celkovou vizáží odpuzoval. 

Být na mém místě ochránce lidských práv, pan Kocáb, jistě by křepce přiskočil, staříka zvedl a v supermarketu mu koupil dobrý krabicový mok. Potom, se staříkem a krabicí vína v náruči, by ho donesl do nejbližšího squatu. Cestou by stihl ještě zaměstnat několik romských spoluobčanů. A toto vše, řádně vypulírované a rozšířené o další hrdinské skutky, by dával k lepšímu v kavárně. Škoda, že tam nebyl.