Dušan Navrátil: Tomio Okamura, konec bordelu a korupce… (pouhá demagogie)

Na počátku byl můj článek ze dne 18. 12. 2013 zveřejněný na iDNES (odkaz naleznete dole) o tom, jak pan Okamura demokraticky smazal cizí zprávu, jejíž sdělení poté vydával za vlastní myšlenku. Psal jsem tam i o své vlastní zkušenosti, kdy i mně smazal naprosto nevinný obecný článek „Kurvítka české politiky“, který jsem umístil na jeho facebookový profil. Podotýkám, že v blogu „Kurvítka české politiky“ nebyla sebemenší narážka na pana Okamuru, či hnutí Úsvit. Ale nejspíš se tam sám poznal, což při vší skromnosti znamená, že článek to byl výstižný.

V závěru onoho článku ze dne 18. 12. 2013 jsem požádal čtenáře blogu o spolupráci slovy: „Bylo by zajímavé zjistit, zda mazání „nevhodných“ příspěvků je Okamurovým denním chlebem. Já se domnívám, že takových případů bude víc, než jen ty dva, zde uváděné. Máte-li stejnou či podobnou zkušenost, uveďte to prosím v diskuzi nebo mi pošlete e-mail.“

Poté mi opravdu přišel opatrný, testovací, e-mail:

Dobrý den, napsal jste článek o T.O. na iDNES.cz? Psalo se tam o smazávání příspěvků, o nedemokratickém manipulování Okamury, apod... Pokud ano, mám pro Vás příběh, o nějž žádáte na konci článku.

Já reagoval takto:

… díky za zprávu. Ten článek jsem napsal. Váš příběh by mě zajímal. Můžete to klidně poslat. Pokud budete souhlasit, šlo by to i zveřejnit. Pochopitelně bez uvedení Vašeho jména a kontaktu na Vás. On ten Okamura je opravdu divný. A asi to dělá často...

Odpověď oné osoby:

ano napisi zitra. Jen mam strach, aby na me opet nezautocil...

Ta osoba se již neozvala. Jistěže mám její e-mail adresu, znám i jméno a příjmení. Úmyslně neuvádím, zda to byl muž či žena. Zní to legračně, ale dál zjistíte, že to s panem Okamurou až taková sranda není a pochopíte. Hlavně to dělám z toho důvodu, aby bylo jasné, že onoho člověka neprozradím. Problém je v tom, že pokud by se to zveřejnilo, pan Okamura by z kontextu nejspíš poznal, o koho se jedná. A proto strach asi převážil. Je možné, že můj „zdroj“ si přečte tento text, nicméně dnes jsem „zdroji“ poslal e-mail ohledně dalších možných kroků. Uvidíme. Opravdu mě zajímá, co to bylo. A něco mi říká, že určitě nic pěkného…

Podle časopisu REFLEX je pan Okamura politik, který se drží hovorového jazyka a někdy sklouzne i do argotu, tedy ke slovníku společenské spodiny či podsvětí. To podsvětí je v souvislosti s Vítem Bártou docela na místě. Mimochodem, není teď Víťa v ilegalitě? Dlouho jsem o něm neslyšel. Již jen takové spojení Okamura – Bárta musí budit hrůzu u každého rozumně uvažujícího člověka.

Servítky si Tomio Okamura nebere. Redaktor Reflexu Marek Stoniš napsal článeček „Pitomio Okamura: Dva se perou, já se směju“ a to neměl. Tomio ho naprášil své hordě na svém facebookovém profilu a uvedl jméno autora i jeho e-mailovou adresu. Ukázal nám lekci přímé demokracie. Údernicky – okamurovsky. Pomsta japonského samuraje byla krutá. Okamurova skvadra zaplavila schránku pana Stoniše takovými vulgarismy, že by admini iDNES alias jazykoví puristé a cenzoři na místě zcepeněli.

Okamura pro ParlamentniListy.cz prohlásil: „V tomto ohledu mi dělá analýzy dehonestujících nebo lživých textů a výstupů advokátka Klára Samková, která bude podávat mým jménem žaloby. A první soud se již blíží, je vydáno již i předběžné opatření.“ Takže vyhrožování a zastrašování. Divíte se, že se mi ten člověk znovu neozval? Jedna dvě, klíště jde, už si jde, pro tebe.

Je zajímavé, že úplně stejně postupoval Ivan Íčko Langer. V neděli 8. 12.2013 v diskusním pořadu Partie televize Prima Langer hrozil Johnovi žalobou: „My dva se ještě potkáme u soudu za Vaše lživé obvinění na moji adresu. Já myslím, že se ještě budete mít na co těšit." Íčko se ještě stihlo pochlubit tím, že vede dlouholetý soudní spor s vydavatelstvím Mafra ohledně pravosti odposlechů, kde figuruje právě ono slavné „Íčko“. Marná snaha. To mu neodpáře ani mezinárodní soud.

Jak pan Langer, tak pan Okamura asi nečetli povídku Jaroslava Haška o panu Vyžrálkovi z ministerstva financí (jak trefné). Ten se nechal přejmenovat, zvolil si nějaké básnické a romantické příjmení. Četl jsem tu povídku kdysi dávno, na jméno si nevzpomenu. Přejmenování bylo zbytečné. Všichni předstírali, že se spletli a říkali mu původním příjmením. Vy-žrá-lek si doslova dle pana Haška vychutnávali. A stejný osud čeká tyto dva ctihodné muže. I kdyby vyhráli soudní pře Íčko versus lid, nebo Tomio versus lid, tyto přezdívky jim zůstanou. A nepomůže ani 10 milionů vyhraných soudních procesů, kdyby do toho šli ve velkém a zažalovali dolních deset milionů.

Kníže Schwarzenberg, velkou částí národa přímo nenáviděný, takové okopávání kotníků bere s noblesou. Já ho rád nemám, ale bez jakékoliv ironie z mé strany, občas se dokáže chovat jako pravý aristokrat. To u něj, včetně jeho smyslu pro humor, oceňuji. Ať je, jaký je. Naopak to, co předvádí Langer s Okamurou, je chování zapšklých plebejců bez sebemenší reflexe, bez sebemenšího humorného nadhledu. Ego je silnější, než zdravý rozum. Ti dva pánové se berou moc vážně.

Pan Jan Kraus, jehož jízlivost mi je sympatická, měl se svou vizáží od mládí velké problémy. Když prý zdvořile pozdravil „Dobrý den,“ dostalo se mu nevrlé odpovědi „hlavně slušně chlapče!“ Dále mám na paměti slova hostinského Palivce ze Švejka. Když byl Palivec obviněn z urážky císaře pána, tak zabědoval: „Ale pro co já? Já byl přece tak vopatrnej.“

Agent Bretschneider mu odpověděl: „Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.“ Tak vidíte. Kdyby Palivec znal pana Krause, mohl by se poučit, jak mluvit „… hlavně slušně.“

Proto i já musím být velmi slušný, velmi opatrný a přitom pravdivý. To jde vyřešit obtížně. Ale zkusím to. Jen doufám, že nebudu nucen parafrázovat další Palivcův výrok: „…taková slušnost stojí za hovno.“

Tato imperiální podoba uctívaného předsedy strany Úsvit, váženého podnikatele v cestovním ruchu, ctěného pana Tomia Okamury, miláčka národa (byl jsem slušný) naprosto nic nevypovídá o jeho charakterových vlastnostech, protože je to rozený demokrat, antifašista, antikomunista a žádný rasista (byl jsem pravdivý). S Caligulou, který bídně skončil, ho proto vůbec nejde srovnávat, jelikož nemají nic společného (byl jsem opatrný až ostražitý). Tato ikona úsvitu nových časů je milována dolními deseti miliony, ale i tím zbytkem, co se tu roztahuje (byl jsem opět pravdivý). Bůh žehnej veškerému jeho konání (zde je na místě pro jistotu i špetka obří podlézavosti až servilnosti). Plné jméno císaře Caliguly znělo Gaius Caesar Augustus Germanicus, z čehož jsem odvodil, že pocházel ze Švýcarska.

Naopak zde, v kauze Thomas More a spol. je na místě pravý opak. Ano, pan Tomio Okamura jako by mu z oka vypadl. Žádná ironie. Thomas More byl anglický právník, politik, spisovatel a humanista. Kdyby o mně někdo řekl, že jsem jako More, asi bych se třepal jako pan Rusnok, když se lekl, že má letět do Afriky na funus. Jenže já bych se třepal blahem. Hlavou mi ale vrtá jiná věc. Caligula byl v podzemním průchodu zavražděn spiklenci. Senát chtěl tuto příležitost využít k obnovení republiky, ale nepodařilo se. Na jeho místo nastoupil nový císař – Claudius. Thomas More byl nejprve uvězněn a poté popraven. Katolická církev jej dodnes uznává jako svatého a mučedníka. Jak je možné, že oba tito muži skončili tak pochmurně? Aby se pan Tomio Okamura třeba necítil dotčen. Ta podobnost je nejspíš čistě náhodná. Také je čirou náhodou, že Thomas More napsal dílo „Utopia“, bibli všech snílků. Děj se odehrává ve vysněné, ideální a neexistující společnosti. Zajímavé.

Jsem rád, že tu ožehavou, leč pravdivou pasáž, mám za sebou. Teď to již půjde svižněji. První myšlenka, když se mi dostala tato fotografie do rukou, byla, že se jedná o spartakiádní cvičení okamurovců na rekonstruovaném Strahovském stadionu. Hned jsem si s chutí zanotoval: „Krásný úděl, kráčet zítřku, žít a kvést“. A psaní mi začalo jít od ruky samo, jedna radost: „Když se podaří, co se dařit má“. To mi vydrželo jen do té chvíle, než jsem si vzal do ruky lupu a uviděl všechny ty holé zadky.

To přece nemohou být okamurovci. To bych je urazil. Potom to ale musíme být my všichni ostatní. Vysvětlení je jediné. V totalitním referendu bez výjimky bylo rozhodnuto o zákazu nošení šatů. Kdo to poruší a bude mít štěstí, skončí jen v Indii. Při bližším zkoumání, podle vrženého stínu a lišejníku v severní části fotografie jsem dále zjistil, že všichni jsme otočeni směrem k východu. Asi čekáme na úsvit. Naše zadky, logicky obrácené k západu, nevěští nic dobrého. Proč? Už jste zapomněli, že z východu nikdy nic kloudného nepřišlo? Kterým směrem leží Švýcarsko se mi z fotografie odhalit nepodařilo.

Rozšifrovat druhý snímek již bylo úplně snadné. Emoce. Láska. Radost. Štěstí. Holky s holkama. Kluci s klukama. Dokonce i heterosexuálové tam nějací jsou. Co nám způsobilo tak velké štěstí? Takové vzepjetí národa nebylo ani v roce 1989. Tenkrát všichni cinkali klíčky, teď máme na fotce všichni holé zadky. Musím vzpomenout nadčasových slov básníka z dob socialismu: „Kdo tohle všechno způsobil, kdo podal lidem ruce. Dělníci spolu s rolníky, Okamurova revoluce.“ Tolik tedy oficiální vysvětlení oné extrémní solidarity. Existuje ovšem ještě druhé vysvětlení, proč jsme tak všichni šťastní a svorní jako by to bylo druhé Nagano. Jenže JUDr. Klára Samková má ostré loktíky a ještě ostřejší drápky, takže tu radostnou neoficiální verzi nesmím říct nahlas.

Snad tento text nebude příliš složitý. Jeden pán si minule stěžoval, že v mém článku ztratil orientaci. Dokonce opakovaně. To je nepřípustné. To nemůžu dovolit. Proto k tomuto blogu přikládám spolehlivý námořní kompas. Takto vybaven již nikdy neztratí orientaci ani ten nejvíc dezorientovaný čtenář. Pro ty nejnáročnější profesionály v bloudění nabízím celou průzkumnickou výbavičku osahující sextant, lodní dalekohled a opět kompas. Rozhořčený čtenář, zaopatřený takovou kvalitní sadou, se už neztratí nejen v žádném mém blogu, ale ani v Bermudském trojúhelníku. Pokud některý produkt objednáte do 20 minut, dostanete zcela zdarma program hnutí Úsvit tištěný na křídovém papíře a turistického průvodce Indií, kde se nejspíš všichni brzy setkáme.