Vyhlášené vítězství, ale i nominace ukazují, že ve většině případů nejde o opravdové ničení životního prostředí, ale o kritiku na výsost ideologickou, která naprosto ignoruje jiné důležité aspekty, například rozvoj daného území či budování potřebné infrastruktury. To se týká především tolik diskutovaného nového zákona o Národním parku Šumava. Za předložení návrhu si Ropáka za rok 2012 vysloužil ministr životního prostředí Tomáš Chalupa.
Moldanovo dědictví
Za kralování Martina Bursíka a jeho předchůdců se ze Šumavy začalo stávat území, odkud byl postupně vytlačován nejdůležitější prvek, kvůli kterému ochrana životního prostředí vůbec vznikla – člověk. Železná opona, která jej vykázala z nejkrásnějších partií nejrozsáhlejšího lesního komplexu České republiky, tak byla nahrazena po pádu komunismu oponou zelenou.
Zásadním problémem bylo už to, že česká vláda za ministrování Bedřicha Moldana v roce 1991 národní park vůbec vyhlásila. Na rozdíl například od Krkonoš byla Šumava vždycky hospodářsky využívána, bylo zde rozsáhlé sklářství, těžilo se zde zlato, železná ruda, po níž ostatně byla pojmenována i největší obec v její centrální části. Vylidnění Šumavy bylo vždy způsobeno vnějšími vlivy, nezávislými na přirozené změně přírodních podmínek. Ať již šlo o morovou ránu v polovině čtrnáctého století, třicetiletou válku nebo vyhnání německého obyvatelstva po II. světové válce.
Spolu s radikálními změnami osídlení se pochopitelně měnil i charakter a výměra zalesnění, zvláště pokud bereme v úvahu místní průmysl, náročný na spotřebu dřeva. Díky místnímu průmyslu mohla vzniknout například významná technická památka – Schwarzenbergský kanál, který citlivě zasahuje do tváře přírody. Dnes už by bohužel neměl šanci spatřit světlo světa.
Pseudonáboženství
Pokud ekologisté křičí, že by se měla Šumavě vrátit jakási původní tvářnost, měli by dodat, jaké období mají vlastně na mysli. Jinak se z jejich argumentace stává pouhé pseudonáboženství, vzývající jakýsi nejasný rajský věk, nejlépe ten, z něhož je zcela vyloučen homo sapiens, pokud zrovna nepatří k ekologistické sektě.
To se ostatně týká i postoje ke kůrovci, který se mohl rozmnožit jenom kvůli nevhodné skladbě zalesnění. Tedy kvůli zásahu člověka a ne samotné přírody. Nelze než souhlasit se slovy europslance za ODS Hynka Fajmona, který prohlásil, že „Šumava se stala experimentem našich zelených Khmérů, kteří v zájmu své ideologie popřeli všechny zásady lesnického hospodaření a zaseli zkázu v tomto krásném přírodním koutu naší země“, za což si od potrefených hus vykoledoval nominaci na Zelenou perlu.
Celých dvacet let, až do nastoupení Jana Stráského, se místní a posléze i krajské samosprávy potýkaly s rigidními představami vedení Správy Národního parku Šumava, které blokovaly jakýkoli rozvoj území. Všeobecný kompromis, kromě extrémistických představ, přinesl až Chalupův návrh. Ten na jedné straně rozšiřuje bezzásahové zóny na dvojnásobek a zároveň definuje, co a kde stavět. Ropáka tak může Chalupa vnímat ani ne tak jako anticenu, ale spíše jako skutečné ocenění.
Dušan Šrámek
Novinář. Spolupracuje s týdeníkem Reflex.
Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
