V květnu roku 1997 jsem cestoval s dalšími tehdejšími členy Národně bolševické strany z Almaty v Kazachstánu do Tádžikistánu. Měli jsme tu smůlu, že jsme museli projet přes uzbecké území.

Kazašští pohraničníci nám vysvětlili, jak se máme v Uzbekistánu chovat: “Nedívejte se jim do tváře, až vás budou prohledávat. Dívejte se na ruce. V ničem jim neodporujte, dejte jim, cokoli budou chtít. Když nastoupil Karimov, nařídil policii všechny zločince střílet - a to taky dělají. Je to tam hrozivé. Občas najdete tělo v příkopě u silnice. Hodně štěstí, snad dojedete v pořádku.”

Zadrželi nás v Taškentu, kde jsme potřebovali přestoupit na vlak do Samarkandu. Na chvíli nás strčili do vězení - tehdy a pak ještě osmkrát, než jsme přejeli uzbecké území. Pokaždé jsme si mysleli, že nastává naše poslední hodinka.

Orientální monarchové

Před pár dny se svět dozvěděl, že Islam Karimov, uzbecký prezident, zemřel. Uzbekistánu vládl železnou rukou už od sovětských časů. Přímého ani logického “dědice trůnu” nemá a není jasné, kdo se novým prezidentem stane.

V každém případě ale je záhodno promluvit pár pravdivých slov o Karimovovi, pár slov v kontextu historie, Střední Asie a orientálních vůdců obecně.