Jenže se mne týkají, protože  jsem  "přežitek" holokaustu a československý vlastenec, tedy pamětník, myslím že nezaujatý. Viděl jsem, ani ne jedenáctiletý, krátce po osvobození Terezína,  a mne v něm i velmi kruté scény útoků na Němce a jejich týrání. Zabíjení jsem neviděl, ale dovedu si představit, že i k němu došlo. V té době se zmíněné události ve všeobecnosti považovaly za jakousi odplatu,obětmi byly leckde v mém okolí spíše, ne však pouze, naši věznitelé, snad také proto, že civilní obyvatelé německé národnosti, pokud již před válkou neodešli "Heim ins Reich" (čili domů do říše) a vyčkali, než k nim po mnichovské "konferenci" Říše přišla domů sama, většinou poutíkali.  Jejich opuštěné domy zvaly k rabování, což se také dělo. I já s klukama jsem raboval a Němce nenáviděl.

 

 To  jsem, ještě jako náctiletý, olitoval a od té doby jsem si jist, že pomsta neřeší nic. 

 

 Když jsem po Pražském jaru jako exulant přišel do Švédska přihlásil se ke mně se slzami v očích člověk, který se mnou chtěl mluvit, ale bál se, že já nebudu mluvit s ním, protože je "sudetský" Němec. to jsem odmával a až do jeho smrti jsem byl v jeho domě přijímán nikoli jako host, ale jako syn. Jmenoval se Karl Kern, byl z Krupky u Teplic a člen soc.dem skupiny  Seliger Gemeinde. Podotýkám, že němečtí soc. demokraté byli členy všech československých vlád až do roku 1937, pak byli vyhnáni nacisty a válku většinou prožili a přežili ve spojeneckých armádách. Někteří se pak vrátili do ČSR. Mluvčí Landsmanšaftu, pan Posselt o Karlu Kernovi a podobných jistě slyšel, Karl byl nositelem  tzv. Karlovy ceny, nejvyššího "sudeto"německého vyznamenání.

 

 Jako místopředseda české vlády jsem pak byl pozván na sjezd Seliger Gemeinde, kde jsem je ujistil, že si jejich válečných a předválečných dějin vážíme, proto s nimi vztahy chceme a budeme mít. To je ale něco jiného než landsmanšaft, jehož byli (a jsou) členy a Berndt Posselt nynějším mluvčím. S nim jsem jako český senátor seděl na pravidelné schůzi členů českého a evropského parlamentu. Tam si pan Posselt a jedna jeho rakouská kolegyně několikrát vzali slovo k různým agresivním tvrzením, čeští členové skupiny pos(r)anců to vše jen mlčky přijímali. V jednom okamžiku jsem to nevydržel, přihlásil se o slovo a nabídl jim, že se chystám z toho mála, co mám, financovat po mé smrti něco, co by přispělo k dobrým česko-německým vztahům a nabídl jim, aby se připojili. Vůbec nereagovali, bohužel ani mí čeští kolegové ne.  

 

 Tak jsem založil občanské sdružení "Přátelské evropské centrum proti vyhánění" (PECPV) a přivezl ze SRN jedinečnou výstavu o protinacistickém díle Josefa Čapka vytvořenou nikoli tzv. sudetskými, ale německými Němci, kteří si v Hagenu, ve Vestfálsku založili "Čapkovskou společnost". Výstava měla vernisáž v Hlávkově koleji 17. 11. 2012,  byla zahájena Václavem Klausem, jehož obdivovatelm nejsem, ale potěšilo mě, že ji v tento den a na tomto místě nejvyšší představitel českého státu otevřel. Jen česká média, kterých tam bylo plno, si ji nevšimla. Výstava, která je i pro většinu  Čechů plná neznámých informací od té doby putuje Českem a města se o ni vskutku přetahují. Právě teď je v děčínsé synagoze, 9. 4. bude mít vernisáž na Mělníku.

 

Prostě Němci nám musí připomínat, co je realita. A abychom otevřeli oči nás po projevu českého premiéra v Bavorském zemském sněmu předseda bavorské vlády Seehofer informoval,že "...tolik jsme ani nečekali". 

 

Já už jen vysvětlím proč odmítám užívat slovo Sudety ve všech jeho odvozeninách. Prostě proto, že jde o legendu, proto, že nějaké Sudety nikdy neexistovaly. Legendy si tvoří každý národ, i ten český (slovenský, či izraelský ), ovšem vydávat legendy za skutečnost ve vztazích mezi sousedy je něco jiného.

 

 P. S. No a československý prezident Beneš už je pomalu zločincem i u některých českých politiků. Pravda, jako každý, i on, se dopustil chyb, k soudu do Haagu ho ale posílají jen lidé poněkud vyšinutí. Tam patří spíš někteří kosovští vrahové, zločinci a pašeráci, z nich ale jistí vyšinutí (a také čeští) politici udělali nevinné politiky "nezávislého" Kosova     D.S.

 

 Egon  T.   Lánský