Eman Pluhař: „Jáchymovské trestanecké tábory – peklo, ve kterém mrzlo“ | ParlamentniListy.cz

Prolog. Příběh publikace začíná výbuchem prvních atomových zbraní, které ukončily druhou světovou válku v Pacifiku, ale také šokovaly Sovětský svaz, který se snažil vyrovnat svoji zaostalost a výrobit vlastní jaderné zbraně. Hlad po uranu je přivedl až do Jáchymova, protože vlastní uran nenašli. Jak rychle se československo-sovětské vztahy v tomto směru začaly vyvíjet a posléze vyhrotily přinejmenším v postojích Jana Masaryka, naznačují jeho slova pronesená necelé dva měsíce od československo-sovětské mezivládní „Dohody“ na valném shromáždění OSN v Londýně. Jeho přáním bylo, aby československý uran byl využíván výhradně pro mírové účely. Citát z publikace: „Nepřímo také a to ke zděšení československých komunistů, naznačil přání mezinárodní kontroly jáchymovské těžby“. Z dochovaného protokolu z jednání o „Dohodě“ je známo, že sovětská strana se využitím uranu z Jáchymovska k vojenským účelům nijak netajila a prohlásila, že účelem dodávek je výroba sovětské atomové bomby („stejné jako mají Američané“). Pro Jana Masaryka byla „Dohoda“ nejspíše provokace a zřejmě nebezpečný krok ve vojenském využití uranu a hrozba pro právě osvobozené Československo, že skončí jako kolonie Sovětského svazu. Na počátku koncentračních táborů na Jáchymovsku tak skutečně nestojí československé ministerstvo vnitra, jak se traduje, ale Sovětský svaz (k tomu byla nutná další tajná dohoda s československou vládou - která se zatím bohužel nenašla). Od roku 1946 do roku 1949 postavila sovětská správa trestaneckých koncentračních táborů Gulag na Jáchymovsku - ale několik i jinde- celkem osmnáct táborů a naplnila je pro začátek vlastními válečnými zajatci dovezenými tajně z bohatého stavu německých válečných zajatců v poválečných táborech Sovětského svazu.

Definice táborů. Publikace se snaží o precizní definici jáchymovských táborů s vědomím, že definice je něco jiného pro právní historiky a něco jiného pro ty, kteří prošli otřesnými poměry. Autoři tábory řadí do kategorie táborů pro válečné zajatce. Je pravda, že gulagy napodobují německé akronymy jako stalag, dalag, oflag, marlag, ilag či heilag, které označovaly tábory pro německé válečné zajatce v době 1.světové války (mužstvo, důstojníci, letci, námořníci odděleně). Z nich se ovšem po nástupu nacistů vyvinuly „koncentráky“ jak je známe- pro odpůrce režimu a ty dále mutovaly na pracovně-otrokářské a vyhlazovací tábory. Touto nebo podobnou mutací –až na vyhlazovací tábory- prošly i sovětské tábory. Jak je obecně známo koncentráky typu gulag prošlo neuvěřitelných 18 miliónů sovětských občanů (1933-1953) a přes dva milióny v nich zemřelo. Byly sice zřizovány jako pracovně-otrokářské tábory pro pracovní sily, ale vládly v nich špatné poměry a vězni v nich umírali v statisícových počtech mrazem, hladem, nemocemi a terorem ostrahy (exemplární tresty). V tomto smyslu měly smíšený pracovně-otrokářský charakter. Podle sovětské propagandy měly edukativní charakter a sloužily převýchově nepřátel socialismu. Po odchodu německých zajatců po roce 1948 se v tomto sovětském duchu jáchymovské tábory úředně označovaly eufemismem převýchovné ústavy pro odpůrce režimu.

Struktura obsahu. Publikace (s prologem a závěrem) je členěna do čtyř velkých chronologických celků (Těžba uranu a tábory v letech 1946-1951, Trestanecké tábory ve správě SNB, Trestanecké tábory v letech 1954-1961, Vyšetřovací komise 1968-1970), které se střídají či doplňují s pěti celky humanitárního druhu ( kapitoly František Paleček vulgo Dvořák, Týrání zimou jako nástroj represe, Táborový pranýř za protesty a vzdor, Pranýř za odpírání těžby z důvodů svědomí, Fixování k pranýři,odvozy těl a pokusy o ututlání případů).

Poradci, instruktoři a jiná verbež. Ceným přínosem publikace jsou ověřená statistická čísla, která prošla hustým sítem odborné kontroly. Podle nich prošlo otřesným systémem za období 1949-1961 celkem 30 000 politických a 30 000 kriminálních vězňů. Před nimi 4 000-5 000 německých válečných zajatců jako pracovní síla dovezená tajně z gulagů v Sovětském svazu. Na plynulý chod těžby v jáchymovských dolech a řízení československého vedení podniku dohlíželo 400-500 poradců, instruktorů a jiná verbež ze Sovětského svazu.

Boj o řízení podniku. Konflikty ve vedení československého podniku Jáchymovské doly vyvolali poradci/instruktoři pod vedením jistého Morozova s nápřahem ovládnout vedení podniku, který kladl odpor proti „sovětizaci“. Jiné prameny vidí v „sovětizaci“ kolonialismus, kdy je kolonii vnucována forma nepřímé vlády, tedy vlastní vlády pod dohledem poradců - jak praví britská teorie. Podobnost by tu byla, ale britská teorie se sovětskými poradci je kvalitativně jiný příklad. I samotná mezistátní „Dohoda“ jako základ tragedie Jáchymova a kolonizace státu byla již koncipová pro potřeby budoucí koloniální správy země. Původní sovětský návrh společného československo-sovětského podniku byl sice odmítnut, ale jeho náhrada československým podnikem se sovětskými poradci nebyla o nic lepší. Publikace přináší patrně také jako první informace o neznámém zápasu vedení Jáchymovských dolů se sovětskou verbeží, které vedlo k častým změnám ve vedení podniku. Generální ředitel ing. Bohuslav Hegner byl sesazen 25.2.1948 a odsouzen v inscenovaném procesu k doživotí. Nástupce Josef Čmelák byl sesazen v roce 1949, nástupce ing.František Simín byl sesazen 28.12.1951. Podobně byl na tlak sovětských poradců sesazen náměstek gen.ředitele Antoním Žalud a i vládní zmocněnec pro těžbu uranu ing. Svatopluk Rada (oba spáchali sebevraždu). Sovětští instruktoři zřejmě rádi uvítali nedostatek sovětského uranu a pokračovali ve svém převýchovném díle v Krušných horách. Místní velitelství „Jachymovskij lagerov“ umístili uprostřed hor v bezpečném bočním údolí uvnitř koncentračního tábora v blízkosti uranového dolu a tábora Bratrství. Jak dokládají dnešní fotografie, velmoc po sobě důkladně zametla a jedinou stopou velitelství je dnes jen trochu nápadně rovná rovina zařízlá do údolí poblíž potoka. Informační tabule z Naučné stezky by mohla stát poblíž nedaleké silnice.

Nostalgie. Z dějin Jáchymovského pekla vyvede čtenáře do jiných dob obrazový dokument. Je z roku 1906, tedy z doby jen tři roky poté, co Marie Curie obdržela Nobelovu cenu za výzkum radioaktivity a tajemné záření přitahovalo k Jáchymovu pozornost vědeckého světa. Vzácný dokument je obyčejná důlní mapa a představuje nárys podzemí c.a k. dolu Werner, který požíval značný věhlas jako dodavatel tajemně zářící uranové rudy pro laboratoře v Paříži a v Berlíně. Na mapě s několika důlními patry se snad poprvé objevuje značka uranu a jsou zakreslena místa výskytu uranové rudy. Autorem mapy je sám ředitel rakouského uranového dolu ing. B.Štěp. Věhlas dodavatele uranové rudy se jemu a celému Jáchymovsku a možná i Janu Masarykovi zřejmě stal osudem, když Sovětský svaz zjistil, že pro své bomby nemá vlastní uran, ale ve své sféře vlivu má známého dodavatele uranové rudy.

Poznámka. Památková péče v oblasti trestaneckých táborů není tématem publikace, ale téma k ní vybízí. Zvlášť proto, že rekreační využití oblasti táborů není výjimkou, ale pravidlem a běžnou praxí, která vypovídá o dnešní identitě místa. V zimním období v této oblasti funguje lyžařský ráj, který nabízí zimní radovánky všeho druhu, hotely, pensióny, hospody, restaurace, apreski, výtahy, lanovky, sjezdovky a celé to lyžování kolem zimního centra Klínovec a Plešivec. V létě i v zimě jsou v provozu rekreační nemovitosti, někde postavené na základech trestaneckých baráků anebo nově postavené přímo na území tábora. Jeden pensión slibuje bohaté houbařské žně a léčivé ticho 100 metrů od uranového dolu. Ale i v samotné publikaci upozorňují na tento stav fotografie rekreačních nemovitostí postavených na místě apelplacu v táboru Rovnost,

Konfederace politických vězňů obdobný vývoj zřejmě předvídala a snažila se na památku vězňů a tedy pro svoji vlastní památku a identitu postavit jako protiváhu důstojné pietní místo nebo dokonce i památník. Skromným výsledkem byla tzv. „Naučná stezka Jáchymovské peklo“. Ani z té mezitím mnoho nezbylo. Snad jen pár jmen na mapě a sem tam informační tabule v terénu .Zpětnou vazbu stezky s trestaneckou kolonií dnes už představují jen zarůstající terakony a neviditelná místa. Na druhé straně viditelným příběhem jako z Orwella je celé město Ostrov nad Ohří, odkud vedla železniční trať pro vlaky do Sovětského svazu. A podle vzoru „Válka je mír“ je skutečně pojmenované hlavní náměstí města jako Mírové náměstí. Trestanecké tábory měli Ostrované na dosah ruky a na okraji města sídlila správa osmnácti trestaneckých táborů. A viditelný je i grandiózní Kulturní dům, který na štítě průčelí zdobí sousoší s horníkem, ale je od vězně Jaroslava Schlezingera, který zemřel na nemoc z ozáření jako mnoho vězňů z třídírny uranové rudy. A velmi viditelná jsou prázdná místa hned vedle budovy nádražní stanice, kde se ani dodnes nepodařilo odstranit stopy seřaďovacího nádraží pro vlaky s uranovou rudou. Viditelné jsou stopy po vytržených kolejích, haldy starých pražců a hromady suti. Vagony přiváděla na seřadiště železniční vlečka od třídírny Vykmanov na okraji Ostrova. Na rampě třídírny v oblacích černého radioaktivního prachu z fukarů ve věži, vězni nakládali do vagonů barely s obohacenou rudou pro atomové bomby Sovětského svazu. A odtud by „Naučná stezka“ mohla odbočit k dalšímu prázdnu vedle okresní silnice nedaleko třídírny, protože někde tady muselo být parkoviště velkého vozového parku pro přepravu uranové rudy z dolů v horách do třídírny v podhůří. Ale i tady nad touto fiktivní „Naučnou stezkou Jáchymovské peklo“ vládne zahanbující ticho ignorance a vyvstává otázka, jaký význam má utrpení desetitisíců zotročených politických vězňů pro dnešní identitu místa i města, státu a Ministerstva vnitra, jako instituce, která trestanecké tábory postavila, provozovala, a nakonec nechala zbořit, aby zahladila stopy zločinu proti lidskosti?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele