Výňatek z rozhovoru Stalina s manažerem projektu výroby první sovětské atomové bomby, Atomového komplexu, je zřejmě autentický. Pochází z ruské odborné studie I.V. Vetrova Budování podniků pro těžbu a zpracování uranové rudy vydané 1995 v Moskvě ( citované v publikaci: R.Boch, R.Karlsch (ed.):Uranbergbau im Kalten Krieg , Berlin 2011, s.137).
Prospektoři
Skupina prospektorů vedená geologem Alexandrovem pak dorazila do Jáchymova kolem poloviny srpna 1945. Prospektoři měli akademické tituly, ale i vojenské hodnosti ministerstva vnitra. Jeden byl báňský inženýr- a jeden hutní inženýr-plukovník, další byl geolog-plukovník, 3 byli specialisté na uran, ať už tehdy tato specializace znamenala cokoliv. Bezpečnost zajišťoval vojenský náklaďák s čekisty a generálporučík P. Ja. Mešik. Když o něm mluví sovětští autoři, pak bez označení hodnosti. Z informací z výše uvedené publikace ale vyplývá, že Mešik byl v této kritické době v roce 1945 také hlavou sovětské špionáže, a také že v Jáchymově měl „celkové vedení expedice“. Start sovětského „Manhattan-Project“ v Jáchymově ovšem přišel pozdě, s velkým zpožděním za americkým projektem, a byl zřejmě poznamenán panikou z nedostatku uranu ve vlastní zemi. Za této situace byl jediným možným řešením uran ze zahraničí a na prvním místě z Jáchymova. Jáchymovu se tak vymstil mimo jiné světový věhlas z objevu radia a polonia, který ovšem nic neříkal o zásobách uranu jako potenciálu těžby. Proto bylo hlavním cílem expedice odhadnout zásoby. Zpráva o výsledcích průzkumu se nedochovala, ale z německých rešerší v sovětských archivech vyplývá, že byla odeslána telegraficky 30.srpna 1945 z Jáchymova do Moskvy a to na adresu hlavního manažera atomového projektu Savenjagina. Podepsal ji geolog Alexandrov a generálporučík Mešik. Expedice do Jáchymova byla zřejmě natolik důležitá, že na geologa Alexandrova dohlížel generálporučík NKVD.
Velká politika
Tento příběh dá spíše vytušit z již zmíněného dvoudílného sborníku R.Bocha a R.Karlsche. Ten je je především sbírkou vědeckých studií (699 str.) a sbírkou úředních dokumentů (387 str.). Není tedy celkovou mosaikou dolování uranu v Krušných horách a není také obžalobou anebo zprávou o sovětském zločinu na lidech a životním prostředí ve střední Evropě. Ale na druhé straně je kaleidoskopem důležitých dat z oblasti, kde přes všechny publikace vládnou doposud mlhavé dohady a i v recentních publikacích někdy i dokonce stará sovětská propaganda (SSSR chtěl „zlikvidovat“ americký nukleární monopol). Dílo spolufinancovala německá vláda a stalo se tak i na základě usnesení Spolkového sněmu SRN, protože si německá strana v jednání o sjednocení Německa vyjednala přístup k relevantním archivům v Moskvě. Rešerše v sovětských archivech trvaly tři roky. Československý uranový průmysl není ve středu pozornosti, ale životopisy sovětských činitelů z uranového průmyslu ve východním Německu obsahují údaje i z doby jejich činnosti na československé straně Krušných hor anebo v Praze. A protože na toto téma v češtině nic neexistuje, jsou i okrajové poznámky první konkrétní zprávou. Čtenář překvapivě zjišťuje, že pendlovali z jedné strany na druhou, z funkce do funkce, z německé odbočky do československé, z Wismut AG do národního podniku Jáchymovské doly a z komise do komise, mezi Československem a východním Německem, ale i Polskem, Bulharskem, Rumunskem i Mongolskem. Díl studií obsahuje zajímavé i nudné pasáže. K zajímavým patří studie, které se týkají počátků těžby uranu v Krušných horách, okolnosti rozšíření těžby z Jáchymova na německou stranu Krušných hor a obrovského rozmachu uranového průmyslu v Německu. Zachovalý personální archiv východoněmeckého uranového průmyslu obsahuje na 500 000 kádrových složek. Neschází ani studie o nemocích z povolání, nádorových onemocnění nemocí ze záření ( na české straně se chorobopisy z jáchymovských koncentračních táborů nedochovaly). Méně zajímavá až propagandistická je studie o emancipaci žen v uranovém průmyslu, respektive o Kulturních domech (sovětský empire), kultuře a sportu pro uranové horníky. Německo se ovšem úhrady škod způsobených těžbou uranu zřeklo. Naproti tomu na české straně tento účet je otevřený a sborník je dobře použitelný jako zdroj informací pro uplatnění českých reparačních požadavků vůči Ruské federaci (za škody způsobené těžbou uranu, za škody způsobené rozvojem primitivního průmyslového odvětví, za škody způsobené zamořením země toxickým odpadem z uranových dolů a úpraven uranové rudy a za škody na zdraví obyvatelstva) .
Osoby a obsazení
Díky německému sborníku se tak ze zákulisí dějin vynořují jako švábové ruská jména z československého uranovém průmyslu. Jména jsou jako z Gogolova Revisora ( i když v německé transkripcí ruských jmen a ruských názvů sovětských institucí), ale nositelé jsou výlučně ze sovětského Ministerstva vnitra a s afinitou k odboru správy koncentračních táborů. Také první koncentrační tábor v Československu postavili již v roce 1946, po převratu v roce 1948 jich pak přibylo dalších deset atd.. Jsou povoláním geologové, jsou v „expedicích“, něco hledají , plánují těžbu, velikost a polohu koncentračních táborů, práci a pracovní normy pro vězně. První z této neznámé galerie z německého sborníku je Vološčuk, generální ředitel Jáchymovských dolů od roku 1949 do roku 1953, potom ředitel „zahraničních podniků“ „Atomového komplexu“ ( Wismut AG, Jáchymovské doly, Československý uranový průmysl atd). Pak byl Vološčuk 25 let generálním ředitelem „zahraničního podniku“ Wismut SDAG ve východním Německu, kde na něj jeho bývalí východoněmečtí spolupracovníci vzpomínají snad i s láskou a dojetím, protože pečoval o podnikovou rekreaci a sport. Na německé straně Krušných hor koncentrační tábory nestály, snad aby nepřipomínaly dobu Hitlera, ale uranovými „hrdiny“ byli často váleční zajatci propuštění ze zajateckých táborů v Sovětském svazu proti podepsání pracovního úvazku do dolů. Další pán činný v Československu je Česnokov. Ten je třicet let členem Československo-sovětské uranové komise a v letech 1963-1986 koordinuje těžbu uranu v Bulharsku, Mongolsku, Rumunsku, Maďarsku a NDR. A úplně první v galerii je Alexandrov. Než přišel do Jáchymova jako geolog, byl zástupcem velitele sovětských koncentračních táborů v oblasti těžby nerostných surovin a hutnictví, a v roce 1940 autorem pětiletého plánu pro vězně v nejhorších koncentračních táborech v Magadanu na Dálném východě. Když v Jáchymově skončil s průzkumem, nahradil ho Volochov. Předtím dle životopisu také mj. pracoval jako zástupce náčelníka koncentračních táborů v oblasti Norilska. Další Jarošenko, je povoláním opět geolog a rovněž z odboru hlavní správy koncentračních táborů. A tak lze pokračovat, ale je to pořád stejné a na světlo boží lezou jen další a další příšery jako ze známé allegorie Andreje Tarkovského o Stalkerovi, který hledá velké tajemství ukryté někde uprostřed Sibiře a za hranicemi přísně střežené zóny.
Z Jáchymova do Prahy na jednání s vládou
Jáchymovu se ovšem sborník úplně vyhnout nemůže, protože je na počátku příběhu o hledání zásob uranu do „uranové mezery“, která stojí v cestě výrobcům sovětské atomové bomby. Mnohé se dalo vyvodit již z výslechů zajatých německých geologů ze saského Freibergu, pod který Jáchymov spadal v době okupace. Anebo z výslechu ředitele báňského podniku Joachimsthaler Bergwerke, GmbH, který těžil uran v době války. Z obojího se dalo domyslet, že se uran za války těžil, i když ne na úrovni nutné pro reaktory nebo pro atomové bomby. Celková těžba ovšem ukazovala na vhodný potenciál. Rok po „Mnichovu“ činila 4,8 t, 1940 6 t, 1941 5,5 t, 1942 9,5 t, 1943 10,5 t, a v roce 1944 11,6 t U3O8. Z Jáchymova pocházelo také 40 tun uranu, které někde v Německu ukořistila Rudá armáda. Německého ředitele Jáchymovských dolů mezitím vyslýchali v Moskvě a později byl „zařazen“ do expedic prospektorů pro Střední Asii, Transbajkalsko atd. Alexandrov mohl na základě těchto informací už před příchodem do Jáchymova dospět k potenciálu, který rozhodl o zapojení Jáchymova do sovětského projektu. V těchto dnech sovětský prospektor jistě rozhodoval také o svém osudu. Do zprávy sice nemohl napsat cokoliv, ale nakonec zřejmě napsal, že těžba uranu v Jáchymově má perspektivu, zatímco v Německu nikoliv (tady se zmýlil).
Sdělení plukovníka Alexandrova
Po průzkumu v Jáchymově a telegrafické depeši do Moskvy 30. srpna se Alexandrov vydal 23.září do Prahy na jednání s československou vládou. V Praze na sebe vlastně měly narazit dva světy: plánovači práce pro vězně v totalitním státu plukovník Alexandrov, pověřenec Bakulin, pověřenkyně Nazarenková a doktor Povališin, a na druhé straně československá vláda zastoupená předsedou vlády, třemi ministry s poradci a náčelníkem Hlavního štábu. Ale ke střetu nedošlo, i když se Alexandrov neskrýval se záměrem sovětské strany použít jáchymovský uran na výrobu atomové bomby.
Protokol z tajného jednání zaznamenal, že stanovisko plukovníka bylo naprosto jasné: „Plukovník Alexandrov sděluje, že pokud se týká technické pohotovosti sovětské armády, jsou úplně soběstační ve všech kovech. Nyní chtějí si připravit ze sovětského a československého uranu zrovna takovou atomovou pumu, jako má Amerika. Proto je třeba posuzovat jejich návrh z hlediska vojenského a ne obchodního.“
Alexandrov tak sdělil vládě právě osvobozené Československé republiky, že jeho mise v Jáchymově byla úspěšná a Československo může být zapojeno do atomového projektu Sovětského svazu. Stane se tak téměř jako za odměnu, protože SSSR je „soběstačný ve všech kovech“. Zatím nesdělil, že právě založený podnik Jáchymovské doly se již v dohledné době stane zahraniční filiálou podniku „Státní sovětské akciové společnosti průmyslu barevných kovů“ v Moskvě. Československá vláda se pak svoji smlouvou o těžbě a dodávkách uranu stačila jen pár měsíců po druhé světové válce vrhnout bezhlavě do spojenectví se Sovětským svazem a postavila na stranu Stalina v nastávajícím období Studené války. Tady se samozřejmě vnucuje otázka, zdali se tak stalo zradou, fatálním omylem anebo reflexem země „mezi Hitlerem a Stalinem“ (T.Snyder).
Jednání se nezúčastnil ministr zahraničí Jan Masaryk. Přesto smlouvu v listopadu stejného roku podepsal (na nátlak prezidenta?), ale pak si vše znovu rozmyslil, protože už v únoru příštího roku na půdě právě založených OSN pronesl „jako ministr země, který ví o čem mluví“ ostrý projev proti využívání uranu pro vojenské účely. Vysloužil si nenávist všech členů kabinetu a o dva roky později zemřel násilnou smrtí jako jedna z prvních obětí Sovětského svazu ještě za převratu v roce 1948. A pak už všechno běželo hladce. Až v roce 1968 se proti dodávkám uranu do SSSR v zbouřil paradoxně samotný generální ředitel uranového průmyslu Karel Boček a svolal demonstraci zaměstnanců podniku proti sovětské invazi pod heslem „Ani gram uranu sovětským okupantům“ . Byl uvězněn, ale zachránil se útěkem na Západ.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
