Nejnověji se tam vydal Navid Kermani, německý spisovatel a jeden ze zvažovaných kandidátů při nedávné volbě německého prezidenta. Jako reportér týdeníku Die Zeit si vyřídil všechna nutná povolení běloruských úřadů, do zavazadla přibalil dva páry nových bot se silnou podrážkou, radiometricky se vybavil kapesní verzí tzv. Geigerova počítače, a vydal se na cestu do Státní radiačně-ekologické rezervace Polesí- jak se tato postižená oblast Pripjatských močálů svérázně nazývá. Dlouhá reportáž pak vyšla pod názvem Na cestách s Geigerovým počítačem.

Poslední povolení měl obdržet až v Bělorusku. Na správě radioekologické rezervace v městě Chojniky, ale v budově žádná z oprávněných osob (přes 600 zaměstnanců) nebyla až se nakonec dobrovolně obětoval kolemjdoucí vědecký pracovník ( radiobiolog), i když jen k doprovodu ke vstupní bráně. Ale i cesta k hranici byla zajímavá, protože vedla neuzavřenou zónou, ale s obdělanými poli a kravími pastvinami po obou stranách silnice. Osoby, které se odtud odmítly vystěhovat, mohly zůstat. Ovšem domy po vystěhovalcích se okamžitě bořily. Z četných vesnic kolem silnice zůstala často jen jednotlivá stavení. Zastávka v jedné z nich byla symbolická. Z vesnice zůstalo jen málo z pětiset stavení a momentálně zde žije asi třicet z původních tisíce obyvatel. Jeden z nich (lesník) narazil na zvědavé cizince a popsal situaci: obyvatelstvo bylo o havarii reaktoru informováno s několikadenním zpožděním, předtím ještě proběhla normální oslava Svátku práce, ale tajně se evakuovaly děti a těhotné ženy. Teď tady potraviny přiváží dvakrát týdně pojízdná prodejna, elektřinu ještě nevypnuli, ale voda je jen z místních studní. Vesnice měla vlastní školu, místní správu, obchody, dokonce vlastní pěvecký sbor. Biolog vysvětluje,že svrchní půda po obou stranách silnice byla již dávno odstraněna, někdy až do hloubky 3 metrů. Stopy po radioaktivním spadu ovšem jistě zůstanou, alespoň na skládce, kterou ale lze jenom tušit někde v okolí.. Je vůbec možné najít místo pro tak obrovskou deponii kontaminovamé půdy nejen odsud, ale i z celého Běloruska? Je možné navždy obětovat jednu část země pro skládkování radioaktivního odpadu z druhé části? A není jaderný průmysl stejně tak velkou hrozbou jako byly největší katastrofy dvacátého století? To jsou jen některé myšlenky z díla Světlany Alexijevičové, běloruské nositelky Nobelovy ceny za litaraturu 2015.