A konflikt vidí také jako trhlinu v americké zahraniční politice: jediná zbývající demokratická velmoc již nemá sílu a rozhodnost jakou vykazovala v desetiletí po pádu Berlínské zdi, kdy byla schopna jít do celé řady akcí jako byla Panama (1989), Irák (1991), Somálie (1992), Haiti (1994), Bosna (1995), znovu Irák (1998) a Kosovo (1999). A ty svou povahou „nebyly reakcí na ohrožení vitálních zájmů USA, ale sloužily uchování a rozšíření svobodného světa.“ Pak se ale změnila doba a paradigma se změnilo z konce dějin na konec Západu a Ameriky. Pod vlivem finanční krize a neúspěchů zahraniční politiky USA se také změnila nálada v USA. Američané touží po návratu k „normalitě“ (v tom se podobají obyvatelům východní střední Evropy, ačkoliv pro ně mohou být důsledky přesně opačné).

Ale situace se začala měnit i na straně protivníka: „Když Rusko napochodovalo do Ukrajiny a anektovalo Krym, poprvé od druhé světové války jedna z evropských zemí zabrala cizí území. Kdyby se Iránu podařilo vyrobit atomovou bombu, napodobí ho další země. Irán, Saúdská Arábie a Rusko vedou zástupnou válku v Sýrii, která si doposud vyžádala na 150 000 lidských obětí a milióny přinutila k útěku.“ Kagan v tom vidí známky otevírání Pandořiny skřínky a formuluje sugestivní otázky:„Mohou USA přežít ve světě, kde Irán vlastní atomovou bombu? A v protitahu si ji pořídí i Saúdská Arábie, Turecko a Egypt?

Mohou USA přežít ve světě, kde Rusko dominuje východní Evropě, a to nejen na Ukrajině, nýbrž též v baltických zemích a v Polsku?“