ERIKA MAGDALENA PEPRNÁ si všímá pozoruhodného osudu jednoho vědce, kterého "ruka Páně" zachránila před smrtí na dálnici, i osudů pacientů s transplantovaným srdcem, které tento vědec zkoumá.

Záhadný hlas

Ono “něco” byl incident jak z filmu: Schwartz jel se ženou po dálnici v autě, nepřivázaný. V tom okamžiku mu v hlavě zazněl hlas, jehož původ si neuměl vysvětlit - a poručil mu, že se má připoutat. Schwartz to skutečně učinil a donutil k tomu i manželku. O několik desítek vteřin později narazilo do jejich auta jiné rychlostí přes šedesát kilometrů v hodině. Díky pásům přežili v podstatě nezraněni.

Schwartzovi setkání se záhadným “hlasem” změnilo život. Minimálně ho nasměrovalo k hledání čehosi jiného, mimo obvyklé hranice jeho vědního oboru. Věnoval se řadě velmi nekonvenčních - či na první pohled téměř šílených - záležitostí typu výzkumu života po smrti prostřednictvím médií. Řada jeho výzkumů je mimořádně sporných. 

Vzpomínky na vražedný výstřel

Jedním z jeho počinů je ovšem i sebrání a “kritické zhodnocení” asi sedmdesáti případů, v nichž pacienti po transplantaci orgánu hlásí, že se jim po zákroku drasticky změnily chutě, záliby a vnímání. Důsledek operace? Možná. Jak si ale vysvětlit situace, v nichž má subjekt například vzpomínky dárce?

S podobnými tvrzeními navíc Schwartz není sám. Jeden výzkum “dědění” paměti po dárcích orgánů provedli v Rakousku, kde se v průběhu dvou let v rámci studie, později publikované v časopise Quality of Life Journal, ptali na změnu jejich života a preferencí celkem 47 pacientů po transplantaci srdce.