Jako historička patřím k příznivcům názoru, že nám minulost nabízí velké bohatství užitečných zkušeností a tradic. Volání Václava Klause po neopomíjení „tradičních (chcete-li evropských) hodnot“ mě proto inspirovalo reagovat na jeho článek Přežije Evropa současnou migrační vlnu? z červnových Literárních novin. Otázka, zdali Evropa přežije, je natolik závažná, že považuji v duchu masarykovské tradice "demokracie je diskuse" za naléhavé promýšlet takové úvahy co nejpečlivěji, a předpokládám, že v tom se mnou bude autor souhlasit.

Václav Klaus a jeho příznivci bývají dnes mnohdy obviňováni z populismu a xenofobie. Proti dnešní módě lehkovážného zneužívání těchto dvou pojmů jsem se vyslovila v Lidových novinách již 26. 9. 2015 v článku „Češi nejsou národem xenofobů“. Mé dvě nedávné studie o německých a anglických stereotypech českého národa v historicko-politické literatuře a publicistice, osvětlující jejich zhoubnou roli v dějinách 20. století, ve mně totiž posílily ostražitost vůči osočující a komplexní společenské dění příliš zjednodušující agitaci. Proto se mi mnohdy ale nelíbí ani některé výroky Václava Klause.

Příkladem je třeba výraz autorova zklamání po těsné prohře prezidentského kandidáta FPÖ v nedávných rakouských volbách; v případě výhry jsme prý mohli zažít „ještě tvrdší úder namyšleným ‚majitelům‘ zglajchšaltované Evropy, pánům Schulzům, Junkerům a Tuskům a všem jejich přisluhovačům či s nimi se v Bruselu i jinde vezoucích.“ Tento druh vyjadřování navazuje na neslavné rétorické tradice, které bychom jistě pěstovat neměli.