Aleš Valenta vnímá můj článek jako „neobyčejně konfúzní směs s tématem nesouvisejících historických exkurzů, pochybných terminologických úvah a osobně laděných poznámek“, a navíc jsem prý „neprojevila sebemenší snahu vyrovnat se s Klausovými argumenty, které nabízejí ucelený obraz příčin, charakteru a možných důsledků migrační krize“. Kromě toho se prý dostávám do „nebezpečné blízkosti někdejšího komunistického tisku“, ale prý jsem i „sáhla znovu k formulacím, které jako by vypadly ze stránek fanaticky proevropských a proimigrantských německých médií, jako jsou týdeník Spiegel či Frankfurter Allgemeine Zeitung. Bruselský komisař pro ideologii by to lépe nenapsal.“

Takové výroky mne moc neinspirovaly k další diskusi. Aleš Valenta mi však vyčítá ještě něco jiného, co se týká stěžejního tématu současného politického dění, a to demokracie. „Hahnová, žijící od roku 1968 v Německu, zjevně upřednostňuje konsenzuální vedení diskuse, jež se stalo mezi německými politickými a mediálními elitami v posledních letech normou,“ míní můj kritik a já se ke konsenzuálním diskusím skutečně hlásím. Vidím v nich základní předpoklad demokracie a jejich pranýřování považuji za jeden ze závažných rysů antidemokratické agitace.

K markantním všeobecným rysům antidemokratické agitace patří nejen odpor vůči konsenzuálním diskusím, nýbrž i dehonestující výroky o zastáncích odlišných názorů, paušalizující a dichotomické obrazy světa i konkrétních politických problémů, stigmatizace různých skupin a neseriózní zacházení s informacemi. Repliku Aleše Valenty na můj článek považuji za názorný příklad takové rétoriky a pokusím se osvětlit proč.

Kritické hlasy jsou nejen samozřejmou, ale i důležitou součástí demokratického politického dění, jinak by společnost ustrnula a ztratila schopnost řešit své problémy a konflikty. Ale není kritika jako kritika. Všichni víme, jak jinak to chodí v rodinách, kde otec po svém synovi v tramvaji pokřikuje „jsi hulvát“, či v rodinách, kde mu klidně vysvětlí, proč není vhodné halekat na stojící těhotnou ženu, aby se nekymácela. I ve veřejné komunikaci známe různé druhy kritických hlasů. Někdy narážíme na uvážlivou a věcnou kritiku, jindy na agitaci, osočující politické protivníky urážlivými a paušalizujícími výroky. Někteří politici a novináři hledají konsenzuální řešení problémů a konfliktů, jiní se vyžívají v konfrontacích a zaměňují demokracii s rétorickým bojištěm, jako by šlo o přežití.