Zazněla v nich vážná pochybnost o smyslu a bezpečnosti spolupráce veřejnoprávní televize s nezávislými producenty, včetně náznaků o možné ztrátě kreativní kontroly či o riziku klientelismu. Vzhledem k tomu, že tato tvrzení zaznívají v rámci veřejně sledovaného procesu volby generálního ředitele a jsou dále přebírána některými médii, považuji za nutné uvést věci na pravou míru.

Spolupráce veřejnoprávního vysílatele s nezávislými producenty není výjimkou, ale běžnou evropskou praxí, která se opírá jak o dlouhodobě osvědčené modely, tak o samotnou legislativu Evropské unie. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách (AVMSD) výslovně ukládá veřejným vysílatelům povinnost vyčleňovat významnou část svého rozpočtu na pořady vznikající v nezávislém sektoru. Cílem je zajistit programovou rozmanitost, pluralitu hlasů i otevřený přístup na trh pro nové talenty. Tento princip je hluboce zakořeněn v mediálních modelech demokratických států.

Například britská BBC každoročně investuje stovky milionů liber do pořadů vyráběných externě, přičemž nezávislé produkce tvoří stabilně více než polovinu její dramatické, dokumentární i dětské tvorby. Channel 4, která je ze zákona zcela bez vlastní výroby, funguje výhradně jako platforma pro nezávislé producenty. Podobný model funguje ve veřejnoprávních televizích ve Švédsku, Dánsku, Německu, Nizozemsku či Francii, ať už formou povinných kvót, nebo systémem výběrových výzev.

Spolupráce s nezávislými producenty umožňuje veřejnoprávní televizi plnit její roli kurátora obsahu – tedy vybírat a dramaturgicky zastřešovat to nejzajímavější, co vzniká v tvůrčím prostředí, bez nutnosti vše produkovat „na klíč“ interně. Tento model je nejen efektivnější z hlediska nákladů, ale především zajišťuje větší míru tvůrčí konkurence, různorodosti a technologické flexibility. Naopak uzavřená interní výroba bez alternativy může vést ke stagnaci a tzv. redakčnímu klientelismu, kdy se s projekty rotují stále stejní autoři a témata.