Zaprvé, česká společnost (zejména nastupující generace narozená v polovině 90. let) je pod vlivem generace svých rodičů, rozčarovaných z polistopadového vývoje, stále více a více apatičtější vůči ohrožení vývoje české společnosti a v důsledku toho dochází po vzoru atomizace české politické scény i k atomizaci české společnosti. Ta se tak přestává zajímat o společný veřejný prostor a raději ho vyklízí, uzavírá se pouze do svých sociálních okruhů/sítí/skupin a celkový vývoj společnosti ji již v podstatě nezajímá (viz například klesající volební účast, absolutní počty členů pol. stran a spolků). Jde v podstatě o jakousi „generační letargii“.

Zadruhé, demokratická politická scéna v České republice je ohrožována nástupem direktivně řízených populistických hnutí, která nejsou nikterak ideologicky ukotvena a ohýbají své směřování podle vox populi nehledě na to, zda je přání lidu slučitelné s demokracií a svobodou či nikoliv. Přední z těchto hnutí, ANO, je o to nebezpečnější, že v sobě nese bezskrupulózní spojení toho nejvyššího českého byznysu s politikou, kdy místo toho, aby politika vymezovala mantinely podnikání, vymezuje podnikání mantinely politice. Tradiční parlamentní demokracie se tak pro toto uskupení stává překážkou a přežitkem, protože neumožňuje stát řídit jako firmu. Rizikem zde je i skutečnost, že toto hnutí je některými jedinci využíváno pouze jako výtah k moci (v podstatě téměř každý, kdo do tohoto hnutí vstoupil, byl v komunálních volbách na kandidátce – pokud již nezastával nějakou vyšší pozici).