Snad je to ten pravý úkol evropské civilizace, totiž pochybovat o předem připravených soudech, být si vědom rozporů, o nichž psal německý filosof.

Vlna odporu, valící se Paříží a západním světem vůbec po útoku na redakci satirického magazínu Charlie Hebdo, jakoby ale na jednu z klíčových myšlenek moderní doby zapomněla. Namísto toho se v ulicích objevily plakáty s podivně obdobnou stylizací, jakou používají islámští radikálové, totiž bílý text na černém poli: namísto výzvy k džihádu výzva „Je suis Charlie". Je to náhoda?

Morálka je daleko více než úkolem vášní. Jak sladké je bojovat proti domnělému zlu, o tom nás poučuje sledování nejrůznějších hnutí a iniciativ: lidé se na náměstích srocují tuze rádi, jen když mají pocit, že teď je to za tu skutečně správnou věc. Neváhají pak na ztělesněné zlo třeba vrhat vejci (protiparoubkovské demonstrace) nebo mrznout na náměstích, přestože ti, kteří je tam poslali „bojují" za svá teplá místa v teple svého velína (tzv. televizní revoluce). Morálka v sobě nese silný náboj, opíjí.

Jak takovému opojení nepodlehnout a přece nesklouznout k cynismu, to je úkol. Staré morální atavismy vyslyšely celé řady, dlouhé fronty bojujících. Ti všichni hřímali, byť – jak se sluší na korektnosti povinované - hlasem holubičím, o tom, že „jsou Charlie" a že je nutno vystoupit na obranu svobody slova. Pravda o tom, jak je svoboda slova selektivní, jak i západní svět umí přísně trestat názory, šla stranou. Ozvou se pochybnosti v bojovnících alespoň se zpožděním?

Vedle podlehnutí touze po boji se nabízí i takové vysvětlení, že totiž období nihilismu bylo překonáno. Ona pravdivost byla natolik rozkolísána, že už žádný postoj, tedy ani postoj tvrdošíjného lpění na absolutnosti nějaké morálky nelze označit za nesprávný. To by znamenalo, že jsme vstoupili do období velkého zmatku, v němž je jakákoli logika nadobro vyloučena.

Další vysvětlení by mohlo ukázat na moc médií. Ta by pak mohla být silou, která zbraněmi reklamy a kýče svádí k definitivnímu popření rozumu. Člověk je váben hudbou, logem a posilován frázemi PR agentů k tomu vyjít do ulic jako „Charlie". V karnevalové vřavě happeningu zanikající hlas ducha.

A konečně poslední vysvětlení. To nejbanálnější. Nietzsche přecenil člověka, když u něj konstatoval nihilismus, vědomí rozpornosti. Srdce, tedy touha po morálce, asi jen málokdy a v málokom ustoupí pravdivosti, tedy rozumu. „Skončíme už jednoho dne s touhle imbecilní sentimentalitou, s tímhle terorem srdce?" ptá se v knize esejů O hudbě a románu Milan Kundera.

Kolik toho v teroru z Paříže zůstalo zakryto, nám ukazují všechny ty iniciativy a reakce. „Je suis Charlie" přece nemá zase tak daleko k „Allahu Akbar", byť intenzitou svých prostředků se zásadně liší. Co zůstává, je fanatismus, s kterým jedni i druzí prosazují jedinou morálku svého světa. Ty světy ale nejsou dva nebo tři, je jich nespočet. A buďto se můžeme pokoušet do toho svého světa zakuklit a čekat, co časem vzejde, anebo můžeme jít po hranicích těch světů s otevřenou myslí, byť nutně skeptičtí.