Čtvrtletí války nikdo výrazně nepřipomínal. Žádný ruský blitzkrieg, který Západ čekal (čemuž odpovídaly i jeho reakce: vyklizení kyjevské ambasády USA, nabídka evakuace do exilu prezidentu Zelenskému v prvních dnech války) se nekonal. Ruská vojska nicméně po malých krůčcích obsazují stále větší a větší části území napadeného státu. V posledních dnech možná s větší jistotou než dřív. Své cíle deklarované v předvečer války Rusko v jejím průběhu evidentně pružně upravuje. Své cíle upravuje logicky ale také Ukrajina a upravily je i USA. Původní americkou zdrženlivost nahradila snaha o co možná největší opotřebení a oslabení Ruska a jeho vojenských i ekonomických kapacit. Dosáhnout se toho má skrze evropské spojence.

Tradiční evropské mocnosti se se svými staletými zkušenostmi s evropskou zahraniční politikou a historickou znalostí jejich, do značné míry neměnných, mechanismů a vzorců se tomu stále snaží vzpouzet. Německo svou zdrženlivostí ve zbrojních dodávkách, Francie snahami o jednání – slavné Macronovy telefonáty, Itálie přípravou návrhu mírového plánu. „Nová Evropa“ mezitím v čele s Polskem vytáhla nadšeně „na Moskvu“ a západním mocnostem se za jejich zdrženlivost, opatrnost a snahy jednat o míru či příměří vedené historickými zkušenostmi vysmívá. Někde tam hledá své nové místo v „poúnorové“ Evropě i Česká republika. Dřív by možná někdo řekl, že naše část Evropy „propásla příležitost mlčet“.