U počátku české dělnické prvomájové tradice stál ale ještě dávno před vítězným únorem tábor lidu, který se konal 1. května 1890 v Praze na Střeleckém ostrově a odvolával se na svátek založený o rok dřív dělnickou internacionálou na den výročí stávky chicagských dělníků v roce 1886. První květen s jeho politickou symbolikou přežil i pád železné opony. I mnoho nominálně nelevicových stran převzalo tradici prvomájových politických mítinků a setkání, na které byla veřejnost jednoduše zvyklá ať už si o nich myslela cokoli. Proto i dnes konají se v parcích a sadech českých měst, ponejvíce asi v Praze, různá politická shromáždění a manifestace. Například i na onom Střeleckém ostrově. Dokládá to, jak různé kulty, náboženství i ideologie a politické režimy nemohou jen tak snadno zavrhnout to, čemu jsou lidé uvyklí – nazvěme to klidně tradicemi – a na svátky, jejichž význam je vůči jejich pohledu třeba i nepřátelský, se snaží roubovat vlastní významy.

Svátek práce i jeho politický obsah zde v obecné rovině tedy zůstal. Ale i mladí se dál scházejí na vrchu Petřín a jiných vrších a líbají se pod rozkvetlými třešněmi, i když letos to může po divokém aprílovém počasí nabývat podoby bojové hry o hledání neodkvetlého stromu. Někteří zběhlí v literatuře (v čase „nebiflování“ by se asi hodilo spíš říct zběhlí v googlení) možná při tom najdou i sochu toho českého romantika Máchy a třeba si u ní udělají selfíčko.

V římskokatolickém světě je květen zase mariánský měsíc, tradičně zasvěcený Bohorodičce Panně Marii. V kontextu církevních dějin mladá tradice se rozšířila v 18. století z italské Ferrary.

Apríl je na naší polokouli ještě nejistý, ale v máji už je to jasné, zima je zkrátka pryč. A to pro člověka po drtivou část lidské historie jednoduše znamenalo důvod k oslavám, že přežil další zimu. Proto všechny ty májové obřady a tradice.