V jednom z předvolebních komentářů jsem napsal, že v přímé volbě prezidenta se díky četným ohlasům na sociálních sítích, na nichž se lidé chlubili rafinovanými výhrůžkami svým rodinným příslušníkům (když budou volit Babiše, nepůjčím jim vnouče), reálně projevil jeden ze základních problémů, s nimž se nejsou zastánci plánované korespondenční volby schopni vypořádat. Je jím zaručení tajného hlasování a zamezení podobným praktikám – nátlaku na rodinné příslušníky, kteří chtějí volit podle svého. Příznivci přímé volby nad tímto argumentem často mávají rukou.

Není to argument ani zdaleka jediný, IVK se jim obšírně věnoval na loňském semináři ve sněmovně (více ZDE) stejně jako jedním z vydání svého Newsletteru (ZDE). Tento text proto nemá ambice vyčerpávajícím způsobem všechny argumenty znovu opakovat.

Druhým zásadním důvodem pro zachování stávajícího systému voleb je jednoduše fakt, že perfektně fungují. A proč zbytečně měnit něco, s čím nejsou žádné problémy. Skutečnost, že již tak záhy po uzavření volebních místností jsme znali budoucí hlavu státu a že výsledky nikdo nezpochybňuje, je obrovskou a nespornou hodnotou. Prezidentská volba to díky pouhým dvěma kandidátům a jednoduchosti sčítání hlasů ukázala naprosto krystalicky. Proti tomu stojí skandály a problémy s korespondenčními hlasy v USA, Brazílii, ale také například v sousedním Rakousku. Korespondenční volba vnáší do politického a veřejného prostoru další prvek nestability a zavdává oprávněné důvody k pochybnostem a ke ztrátě důvěry ve férovost voleb, a tím i demokracie.