Drahá dluhová služba odčerpává stále větší podíl finančních prostředků, úrokové výdaje na obsluhu státního dluhu rostou. Financování vládních deficitů se tím stává stále nákladnější. Státy si proto nejsou schopny půjčovat samy či pouze v omezené míře. Trh jejich chování (je-li mu to umožněno) v tomto směru přirozeně reguluje, stejně jako v případě jakéhokoli jiného dlužníka. Tedy, tak nějak by to v normálním světě teoreticky mělo fungovat.

Cílem nového „fondu obnovy“ je toto tržní omezení, které za normálních okolností dlužníka limituje a „disciplinuje“ jeho dlužnické chování, jednoduše obejít. Země si prostřednictvím společného ručení za nově emitovaný dluh (dluhopisy nového fondu budou uplatňovány a budou konkurovat jiným nástrojům na finančních trzích) přeneseně vypůjčí dlužnickou kredibilitu/spolehlivost severního křídla EU společně s jejich relativně nižšími úrokovými sazbami. A to prostřednictvím fondu, za jehož dluh – upsané dluhopisy – budou však ručit všechny státy unie (nejen eurozóna jako v případě řady předešlých mechanismů).

V realitě tedy severní křídlo evropské unie s lepším dlužnickým statutem a dlužnickou historií a s tím i schopností si na trzích půjčovat relativně levněji a snadněji (Německo, Rakousko, Dánsko, Lucembursko, Švédsko, ostatně i my, Česká republika atd.) bude tím, kdo za dluhy mířící dominantně na jih ponese jedinou odpovědnost. To povede k dalšímu uvolnění „tlaku trhu“, kterému by například Itálie byla vystavena, kdyby si musela půjčovat sama za sebe.