Myslím, že jsme v Evropě již poněkud odvykli rozbitým a zničeným městům v čase válečných střetů. Spatřil jsem rovněž ruiny mnoha měst na území Sýrie. Ta jsou podle mne nepředstavitelnou a obrovskou ostudou všech pěti či více válečných sešlostí, co si je rozbily!!! Myslím, že by měli odložit kvéry, popadnout lopaty, rozmíchat maltu a pustit se do výstavby nových. Pracovních příležitostí by bylo habaděj. Menší evropské státy nemají jinou možnost obrany a myslím, že humanitární pomoc je vychází již na miliardy korun. A pak také jsme navíc zvyklí návštěvy si zvát sami. Člověk umí pomáhat a činí tak často docela rád. Nezní mi dobře ani rozkazovací slova ze strany běženců, že my musíme pomáhat. Smutné je, že k rozbíjení přidávají ještě mocnosti. Jenže i u nás žijí lidé, kterým je třeba pomoci. Mnohým z nich 40 korun přilepených letos k rentě připadá totiž také jako ostuda, ale našeho státu... Těch pár stovek jako jednorázový příspěvek, posloužil také jen k jednorázovému rozzáření očí...

Fotografie rozbité Prahy z února 1945 jsou z pozůstalosti. Nové domy jsme si také museli postavit sami.