Zachycování dešťové vody bylo v minulosti přirozeným počínáním člověka. Ten ale musel přiložit ruku k dílu a nikdo mu nic nedal. Jako kluk jsem již v čase 2. světové války dlouho pobýval ve vesnickém stavení z vepřovicových cihel. U dvou rohů chaloupky stály vždy dva někde sehnané sudy, do nichž stékala voda v čase deště. Ta pak sloužila domácímu zvířectvu a záhonku zeleniny. Dokonce i k umývání lidských údů. K pumpě s tvrdou vodou bylo přes 100 metrů. Do studánky s čistou vodou bylo asi 400 metrů. Nebylo divu, že i voda ze škopku, v níž se umývaly nohy, se rovněž využila.

Nikdo neuvěří, že poté si obyvatelé chaloupky postupně v jiné vodě omývali obličej! Starost o vodu patřila a bude vždy patřit lidem, kteří s ní budou muset lépe hospodařit. I stalo se, že stát nabídl peníze na zachycování dešťové vody. Přihodí ale třeba také na akci Bazén? A to hodně lidí nemá ani vodovod, natož kanalizaci!!!