František Kašpárek: Bubáci v televizi aneb Povídka pro zimní podvečer

„Tak vás tady pěkně vítám, pane Hejkal,“ dostalo se mu uvítání od asistentky režie, „jak se má tatínek? Ještě televizi nevyhlásil válku?“

Matouš se zaškaredil: „Tak to si vyprošuju, ty neustálé vtipy na mého taťku. Je to nejlepší ministr humanitárního bombardování, jakého jste - ehm chci říct – jsme kdy měli. Raději mě prozraďte, kdo budou další dva hosté.“

„Znáte pravidla, Matouši, ani já to nevím. Kromě toho, jsem tady nová, předchozí kolegyně dala výpověď. Já jen vím, že všechny tři účastníky vybírá Výbor moudrých. Jsou do studia pozváni s velkým časovým rozdílem, aby se nesetkali a ihned jsou odvedeni do samostatné maskérny. Dokonce ani moderátor a režisér neví, kdo se sejde před kamerou. Na tom je prý založen úspěch tohoto přímého vysílání. A teď mě následujte. Maskérky si vás trochu upraví.“

Za dveřmi maskérny zatím probíhal následující rozhovor: „Tak holka, koho jsme vyfasovali, na kom dnes zapracujeme?“

„Máme toho mladýho Hejkala, ten kluk se taky nacpe všude. Už mě leze na nervy.“

„To mě povídej, můj starej málem vyhodil televizi z okna, když ho tam nedávno uviděl potřetí v týdnu.“

„Tak co kdybychom ho trochu poupravily, že ho vlastní matka nepozná…“ Obě se při té představě zasněně usmály.

„Ale to nemůžeme, to by nám nesežral.“

„Při správným nasvícení zrcadla, který trochu pootočíme,“ řekla první maskérka a provedla úkon, „by se to mohlo podařit.“

„Ale za to nás můžou vyrazit!!“

„Pochybuju, všem leží v žaludku, kdyby nebylo jeho taťky…,“ mávla znechuceně rukou žena.

Ozvalo se zaklepání. Vstoupil Matouš

„Vítejte, pane Hejkal, už jsme se na vás těšily, račte si hačnout tady do tohoto křesla.“

Matěj se pohodlně usadil a blahosklonně pravil: „Tak se dejte, dámy, do toho.“

Ženám zazářily oči a pustily se do díla.

Ve vedlejších dvou šatnách jiné maskérky připravují zbývající dva účastníky debaty. Pomalu se blíží hodina, kdy má přímý přenos oblíbeného pořadu začít. Režisér neklidně přešlapuje a potichu informuje svoji novou asistentku: „Tak to sem zvědavej, který dárky nám ti mudrci na dnešek vybrali. Minule jsme tady měli poslance, kterej se vrátil ze služební cesty z Himalájí. Když se ho ptali, co tam za státní prachy pohledával, snažil se všem namluvit, že studoval místní demokracii. Pak ta předsedkyně neziskovky s jejíma třema jachtama . Furt o nich mlela až konečně i posledního troubu u obrazovky napadlo, kde na to vzala. A co ten rádobykolega novinář třikrát přistižený při lži, kterou vytrvale označoval za alternativní fakta. To bylo ještě lepší než politická korektnost nebo humanitární bombardování. Na toto už jsem fakt starej. Kdyby to viděl můj Fellini, tak by hořce zaplakal. Nebo by mě rovnou nechal zastřelit. Točit takový hovadiny.“

Neradostné myšlenky se nešťastnému režisérovi řítí hlavou jako splašený roj komárů.

Ale to už se ozývá známá znělka pořadu „Na slovo vzatí“. Populární moderátor Vendelín Stoklasa přichází ke svému pultíku, odkud bude v přímém přenosu dirigovat diskuzní pořad. Tři křesla pro hosty jsou zatím prázdná. Znělka přechází v dramatickou melodii a následuje virbl. Ke křeslu se přibližuje první host, je jím samotný ministr humanitárního bombardování Marek Hejkal. Kyne pravicí k první kameře, kameraman si znechuceně odplivne. Vendelín uvádí jeho excelenci na přidělené křeslo. Následuje krátké představení hosta. A znovu je tu virbl. Na scénu přibíhá podsaditý chlapík s holou lebkou, na které má vytetované cosi, co vypadá jako letadlo. Moderátor je zmaten, zdá se, že tohoto muže nepoznává, otevírá zapečetěnou obálku s poznámkami pro případ nouze …

„Vážení diváci, představuji vám druhého hosta, kterým je … Adalbert Hejkal, výrobce větroňů.“ Moderátor se při vyslovení jména na chvíli zarazí, ale pohotově dodává: „Pan ministr tu bude mít dnes svého jmenovce.“

„Žádnýho jmenovce,“ drtí slova mezi zuby jeho excelence, „to je můj brácha!“

O režiséra se v zákulisí pokouší mdloby. Kdo to sem pozval, říká si v duchu. Prý rada moudrých. Blbci to jsou. Kdo má s tímto materiálem pracovat?

Moderátor se v duchu pokřižuje a trochu nejistým hlasem vyhlašuje: „A já bych poprosil našeho třetího hosta, aby přišel mezi nás!“

Ke třetímu křeslu přichází podivná postava. Na první pohled by to mohl být transvestita. Sytě rudé rty, zvýrazněné obočí připomínající jistého známého státníka z dob minulých, obrovské stíny kolem očí a tvářičky červené, jak děvče z pohádky. Oba Hejkalové nevěřícně třeští na příchozího oči. Jeho excelence ministr pevně zatíná prsty do opěradla židle, režisér si v zákulisí nalévá první odměrku rumu. Moderátorovi padají jeho poznámky na podlahu, zdá se, že se dusí. Je to ale profesionál a tak zvesela zahlaholí: „Dovolte, abych přivítal našeho třetího hosta - Matěje Hejkala, místopředsedu strany zelenožlutých sršňů.“ Málem jsem ho nepoznal, pomyslí si, a to ho tu máme pořád. Ten kluk se asi musel definitivně zbláznit. S tou rovností pohlaví to trochu přepískl…

„Samej Hejkal,“ poznamenává režisér a nalévá si druhou dávku svého léku. Starší dva Hejklové cosi znakovou řečí ukazují nejmladšímu Hejkalovi, ten se však tváří nechápavě. Maskérky splnily svůj úkol aniž by oběť cokoliv tušila. Moderátor již po sté seznamuje diváky v přímém přenosu s pravidly hry. „Před sebou mám další zapečetěnou obálku s otázkami, které připravila Rada moudrých. Jsou zde pouze pro případ, že by do studia nedorazily žádné podněty od diváků. Otázky posílejte, buď prostřednictvím SMS zpráv nebo mejlujte .. !“ Stoklasa pozorně sleduje notebook na moderátorském pultíku

„Ale vidím, že nám přichází první… druhý… bože, to je záplava dotazů. Můžeme začít!“

„Je tu první dotaz - na Matouše: Co se vám to stalo?“ Matouš se nechápavě rozhlíží kolem sebe. Ale i on je profesionál a tak odpovídá: „Stalo se toho hodně. Jsem terčem výhružek za své pevné postoje. Byl jsem také obětí atentátu, když mě kdosi v parku profackoval. Ale já neuhnu ani o píď…“

„No, to je moc dobře,“ přerušuje ho moderátor, „ale my tu máme další dotaz, a sice na jeho excelenci ministra humanitárního bombardování. „Pane ministře, je pravda, že jste nedávno nakoupil do výzbroje naší armády větší množství větroňů?“ Ministr říká jakési ošklivé slovo, které musí být vypípáno a dodává: „Jsou to dobrý stroje, mají certifikát.“ Moderátor hledí na obrazovku notebooku a předkládá další dotaz: „Divák Karel z Kladna má otázek víc, ptá se, jestli jste ty větroně koupil od svého pana bratra a jestli je to ten samý Hejkal, který předtím vyráběl papírové draky ze špejlí. Dále by pan Karel chtěl vědět, k čemu budou armádě větroně.“ Excelence otvírá ústa k odpovědi, ale do debaty náhle vstupuje mladý Matouš: „Strejda sice začínal s profesionální výrobou draků…“ Já toho kluka snad zabiju, říká si v duchu Adalbert, výrobce větroňů. Ale Matouš se nezadržitelně řítí dál, ústa jsou rychlejší než myšlenky: „…jenže tam získal velké znalosti o aerodynamice, jeho draci patřili k okresní špičce. Na stěně měl obraz čmeláka. Všichni jsme se divili, jak může tento pták vůbec létat, ale strejček nám to vysvětlil. To byl první krok k současné velkovýrobě větroňů, které, jak říkal taťka, mají certifikát…“

Moderátor Vendelín ho přerušuje:“Čmelák není pták, je to hmyz, a diváka Karla asi víc zajímalo, co s nimi budou vojáci dělat?

„Co furt máte s těma drakama… tedy chci říct… větroňama, hněvá se jeho excelence. „To jsou samý tendenční otázky. A navíc to, na co se ptáte, je tajné. Pak mně dáte adresu toho Karla z Kladna, už toho mám dost. Copak jsem nějakej klaun?“ Zamyšleně se zahledí na svého syna.

Do debaty vstupuje Adalbert Hejkal, výrobce větroňů. „Jo, aby bylo jasno, můj brácha není žádnej klaun a já taky ne.“ Úkosem pohlédne na svého synovce a pokračuje: „ Udělal jsem armádě slušnou cenu, a co s nima budou dělat je jejich věc. Proč se třeba někdo nezeptá na hospodářské výsledky mé firmy Samolet ?“

Ty budou asi velmi dobré, když jsme od tebe nakoupili ty tvoje vehikly, pomyslí si moderátor Vendelín Stoklasa.

„A proč mě se nikdo nezeptá na poslední úspěšné vystoupení armádního souboru Bomba,“ připojuje se jeho excelence.

A pozadu nezůstává ani nejmladší Hejkal. „Proč mě nikdo nemá rád?“

Rázem, jako na povel, všichni tři Hejklové vyskakují ze svých křesel. „My odcházíme,“ oznamuje jeho excelence, která se mezitím stala samozvaným mluvčím Hejkalů, „tohle nemáme zapotřebí.“

„Tatínek vám vyhlásí válku,“ dodává Matěj. Ale taťka s ním hrubě smýká a táhne ho ven ze studia. Adalbertovi se leskne pleš, vytetované letadlo jako by chtělo odletět.

Moderátor zamyšleně odchází od moderátorského pultíku.

Placení studioví diváci si jdou vybrat svoji denní mzdu.

Režisér pořadu se smutně dívá na již prázdnou láhev a přemýšlí o kresleném filmu.

Vysílání skončilo, zapomeňte.

Anebo, raději ne!

(Příspěvek je povídka, nepopisuje reálný děj.)