Česká republika byla také poctěna důvěrou. Ohledně Nikulina. Americká strana nám sdělila, že má důkazy o jeho vině a že dalších otázek již netřeba. Záhy Českou republiku navštívil předseda sněmovny reprezentantů USA Paul Ryan a pronesl v naší poslanecké sněmovně několik ideologických frází, abychom nebyli za úplné hlupáky. Předtím se ovšem netajil, že do ČR přilétá proto, aby dostal Nikulina do Spojených států. Zadařilo se. Následovala pochvala od USA. Jen si nejsem jist, jestli zrovna na tuto pochvalu můžeme být pyšní.

Když se ohlédneme do minulosti, do doby války v Iráku, tak tam to s tou důvěrou všechno započalo. Světové veřejné mínění muselo věřit, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Jen zbrojní expert David Kelly tvrdil, že tam žádné nejsou, ale ten spáchal sebevraždu, když si šel zaběhat do lesa a přitom si podřízl zápěstí. Svědci sice viděli nedaleko místa Kellyho sebevraždy startovat neznámý vrtulník, ale ať už se tam stalo cokoliv, problém důvěry a nedůvěry byl bezpečně eliminován.

A přišel chemický útok na syrské město Dúma. Zpočátku se objevila taková malá hra na hledání pravdy. Zkoumalo se, jestli opravdu došlo k chemickému útoku. Jenomže to byl jen zavádějící manévr. Samozřejmě, že k chemickému útoku došlo, otázkou bylo, kdo to má na svědomí. Opět hned bylo jasno. Stojí za tím prezident Asad, který je takový idiot, že chemickým útokem vloží Západu dlouho očekávanou záminku k vlastní likvidaci. Asad to sice popřel, ale zase se vynořila otázka důvěry.

„Máme takové důkazy,“ pravili mírutvorci, je to OK.“

Drobný problém je jen v tom, že kdyby Spojené státy nebyly takovým báječným nositelem demokracie a lidských práv, tak jednoho by mohlo napadnout, jestli náhodnou zloděj netrestá zloděje. USA jsou totiž majitelem největšího arzenálu chemických zbraní na světě.