V roce 1968, když mně bylo deset roků, jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. To byli hrdinové té doby. Nad spojenými známkami nápis hlásal „Věrni zůstaneme“.  Jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989.

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7. listopadu, tedy ve výroční den Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1. září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno - Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve výjimečných případech dodržovat předepsanou rychlost,  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

A tady přichází první nesrovnalost. V protokolu ze soudního líčení řidič Rezink uvedl (Liboslav Leksa – Tragédie na 88.kilometru): „Asi na 150. kilometru poblíž Devíti křížů pan Dubček řekl, že se potřebuje podívat do papírů, takže si za jízdy přesedl dozadu.“  Ponechme stranou, že přemístit se za rychlé jízdy z předního sedadla na zadní není jen tak jednoduché. Zvláště pak pro staršího muže.

V protokolu v hlavním líčení řidič Reznik uvedl: „Pan Dubček řekl, že si potřebuje přesednout, takže jsem zastavil…“  Poslední dvě slova jsou překřížkována a následuje: „si za jízdy přesedl.“ Soud tento rozpor přešel bez povšimnutí. Možná jen nepodstatný detail, jenomže v tomto případě je nepodstatných detailů víc.