Jak to bylo v roce 1968, po invazi Varšavské smlouvy do Československa? Nechci zde řešit (a nedořešit) úlohu tehdejších politiků, kteří postupem času dostávali různé nálepky, zejména od pražských historiků, publicistů nebo omšelých pamětníků typu Kamila Moučková, Petr Pithart, Tomáš Halík, kteří vždy stáli na barikádách revoluce, které si ex post sami zbudovali ve svých myslích…
Reprodukovat něco, dokonce i to, co člověk (tehdy a tam) bezprostředně prožil, je trochu ošidné. A nemusel by přitom „zaspat“ hlavní fenomény doby anebo jejich epifenomény, stačí, když nedocení evoluci. Matt Ridley se pokusil popsat onu množinu dějů, které putují kolem nás, asi jako pohyblivé písky. 2)
Já to, při svém vzdělání brigádnického typu vnímám tak, že je to šedá zóna, která se podobá „mrtvému“ místu mezi krokodýlíma očima. Asi lze říci, že Sabaoth neřeší detaily. Přenechává je evoluci a vyvoleným. Je však více než dost těch, kteří jsou vyvoleni v zájmu jistých mocenských kruhů, jedná se tedy o zealous and cohesive cult-like, tedy horlivé a uzavřené kultovní skupiny, které nominují své pretendenty. Zejména po roce 1968 jich zatraceně přibylo.
Vždy když si potřebuji něco z derivátů společenského vývoje vyjasnit, sáhnu po revue PROSTOR s obsahem Kam kráčíš vzdělanosti (2006). Šéfredaktoru Milanu Hanušovi a jeho přispívatelům se podařilo přivést na svět čtení – k přemýšlení. 3)
Praha, centrum, které vyhnilo
Vždy, když se připomene nějaká událost (třeba 1948, 1968, 1989…), tak se objeví pamětníci a zjevně zasloužilí a snaží se z dané historické mršiny ještě něco ohlodat. Nejde o událost samou, ale o jejich zření a především jejich zásluhy. Byl by dlouhý seznam těch, kteří TO vědí (při vší „skromnosti“) lépe než jiní. Patrně i Gusta Fučíková nebo Jiřina Kabrhelová by zahanbeně ustoupily do stínu.
Jak jinak, vždy vchází do politicko-společenských oscilací mátuška Praha – pro zbytek republiky zatraceně drahá! Mimo jiné i proto, že je zde spousta zcela, ba naprosto zbytečných institucí a parazitů různých velikostí, barev a kontrastů. Mají zde skvěle (námi) honorované platy, doslova: za dupání na pysku – tedy sklizňové mlaty, a mají politicky korektní cepy z ambasád světové veřejnosti, NNO, think-tanků apod.
Takže se stále více jeví, že namísto k volebním urnám budeme chodit do urnových hájů. Veřejnost, jak se domnívám, už dávno nemá rozhodovací pravomoci. Je to tím, že máme příliš mnoho demokracií a výkladových pravidel, takže máme demokracii zastupitelskou, street, oranžovou demokracii, demokracii firemní, demokracii nadnárodní, demokracii Hospodářské komory vedené Vladimírem Dlouhým a řadu dalších.
Ostatně už docentka Jarmila Loukotková věděla, že Není římského lidu (1969). Každý z nás je tak trochu Petronius, arbiter elegantiarum. Pokud bychom chtěli vyjít sobě a pravdě vstříc, tak bychom se ocitli právě v jeho roli. „Soudce krásy pohladil hřívu plavého koně a přimknul tvář k jeho šíji. Já už jsem prohrál dávno.“ (str. 437) 4)
Praha, jak se domnívám, neplní úlohu centra s jeho atributy. V tom se mnou souhlasí i Gustav Meyrink, čehož si vážím velice. Ostatně, Řád věcí na českých ministerstvech s jejich chronickou nechutí pracovat ve prospěch státu a jeho občanů a brát nezasloužený žold (včetně tabulkového navýšení za nenaplnění stavů). Brát peníze za personální vakuum je asi pražská disidentská záležitost. Přirozeně, Pražská kavárna k tomu mlčí, sedí si na ústech, což je zcela mimořádný jogínský výkon.
Ostatně Charta 77 může být i jakýmsi pokusem vytvořit novodobé elity a z ne/zasloužilých učinit zasloužené, „…ale vždyť já podepsal mezi prvními!“ A pak ještě něco, naše historie by vypadala jinak, kdyby ji psaly ženy. Příkladně dr. Bendová, paní Pithartová, paní Olga Havlová…
1968
„Dnes bojujeme s okupanty daleko více, jak v roce 1968“, řekl mi nedávno jeden senior v čekárně Fakultní nemocnice v Ostravě. To není málo, to je věta zenového charakteru. Podávejte národu dryák, vsákne ho jak piják. Připouštím, že to není optimistické sdělení, ale dost možná má k Pravdě blíže, než jsme si schopni pro své liberálně-kapitalistické ideje připustit.
Dnes hraje hlavní roli čas (zapomínání) a osobní výklady angažovaných historiků, sociologů a politologů, kterých jsou v Praze mračna (a značná). Snaží se svým angažovaným mainstreamovým přístupem uchytit, podobně jako dabéři a podobné napodobovací profese.
Ostatně proč by makali v nedotčených (nezplundrovaných ÚSTR) archivech, když mohou mlátit prázdnou slámu, doslova předvádět své zglajchšaltované mozky, když je to dobře honorováno z daní občanů?
František Kuba
Vojín VÚ 6200, samostatný letecký pluk v letech 1967-1969
Účastník Občanského fóra v Nové huti KG, Ostrava
Zdroje:
1) Umberto Eco, Pendolo di Foucault. Přeložil Zdeněk Frýbort. Vydal ČESKÝ KLUB, nakladatelství Josefa Šimona, SIMON AND PUBLISHERS, Praha 1999. ISBN 80-85637-51-0
2) Ridley Matt, Evoluce všeho. Jak malé změny přetvářejí svět. 2015 by Matt Ridley. Transation Petr Holčák. ISBN 978-80-257-2516-0 (Argo)
3) Hanuš, Milan Kam kráčíš vzdělanosti? Revue PROSTOR, Sdružení pro vydávání revue PROSTOR, 2006. ISSN 0862-7045
4) Loukotková, Jarmila, Není římského lidu. Československý spisovatel. Praha 1969
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
