Před několika měsíci, přesněji 22. prosince, zveřejnilo Právo článek psychologa a publicisty Miroslava Hudce Tahání čerta za ocas – oblíbené v každý čas. Připomeňme si jeho slova z úvodu: „Že ošklivé obrázky na cigaretových krabičkách jsou mladým lidem k smíchu? Že si v trafice vybírají ty nejotřesnější a že kouří dál? Že kuřáka neodradí ani rakovina v jeho rodině? A on by snad někdo čekal něco jiného?“

A kousek dále (k mladým) připojuje: „Žije především tady a teď. Riskne raději tohle, než by riskoval přízeň vrstevnické skupiny, pokud se identifikuje s jejími hodnotami, názory, stylem života. Stačí chvíli sledovat kuřáckou skupinu před některou ze středních škol, aby to jednomu došlo.“

Tady můžeme říci, že se antikuřácká kampaň míjí účinkem. A zdá se, že se Klausův think-tank do boje za zdraví národa nezapojí. Jen špatný člověk by si mohl myslet, že dotyčný měl či má akcie v kutnohorské balírně cigaret.

Nicméně jak z této šlamastyky vybřednout, přičemž každý pokus je dobrý. Při rozhovoru na dané téma mi jeden známý (a kuřák) v Ostravě řekl, že stojí za úvahu, dávat na cigaretové krabičky portréty politiků. Zdůvodňoval to tím, že tito „hrdinové všedních dní“ si tuto pozornost zaslouží. Už jen tím, jak nakládají s penězi daňových poplatníků.