Je to asi nejcharakterističtější špatná česká vlastnost - lhát si sami o sobě neustále různé pěkné věci, moc tomu sice nevěřit, ale vychytrale z toho těžit.

Tak například už v době národního obrození jsme si vytvořili příběh o Němci utlačovaném holubičím národě a podepřeli to falešnými rukopisy. Naši předkové tomu rádi uvěřili a vytvořili kolem tohoto vymyšleného příběhu moderní český národ, který už potom žádné zbožné lži nepotřeboval, protože byl stejně svébytný a životaschopný jako ostatní národy. Z nějakých důvodů však o sobě stále pochybuje, svou identitu a později státnost nepovažuje za samozřejmé, a tak se stále opájí na jedné straně zbožnými lžemi a na straně druhé marným spoléháním na mocné spojence. Velkolepé příběhy skrývají typickou malichernou rozhádanost a malou schopnost táhnout za jeden provaz. Příkladů lze uvést mnoho.

Tak například milión českých vojáků věrně bojoval v první světové válce za císaře pána, legionářů bylo pár desítek tisíc, ale my byli váleční vítězové, na rozdíl od poražených našich tehdejších německých a maďarských spoluobčanů. Dodnes se opájíme mýty o První republice, Masarykovi, úžasné demokracii a světové vyspělosti naší tehdejší země. Nikoho ani nenapadne zapochybovat, proč se po dvaceti letech rozsypala jako domeček z karet. Mohl za to prý Beneš, který nás hrdiny nenechal bojovat, mohli za to západní spojenci, kteří kvůli naší zemi nechtěli jít do nové světové války. Tu jsme okupováni v závětří přežili a opět patřili k vítězům. Zrádné české Němce jsme odsunuli a připravili o majetek, ale dnes patří k dobrému tónu toho akademicky litovat a vinit z toho Beneše a komunisty.

Ti prý mohli i za 40 let úpadku v éře komunistické totality. Volby v roce 1946 a masová podpora KSČ až do druhé poloviny 50. let jako by nebyly. Zapříčinil to únorový puč, Stalin a tak. My jsme naopak vynalezli v roce 1968 politické perpetuum mobile- demokratický socialismus s lidskou tváří. Už nám ho všichni ve světě začínali závidět, kdy v tom přijely 21. srpna ruské tanky a nebylo z toho nic. Naštěstí jsme byli v éře normalizace všichni tak nějak ve třetím odboji, disidenti atd., s 1,5 miliónu členů KSČ drtivá většina národa neměla nic společného. A tak mohl přijít slavný 17. listopad 1989, kdy prý studenti a disidenti v čele s Havlem svrhli komunistickou totalitu, která už byla sice všude kolem svržena, ale my to zase udělali sametovým způsobem, který obdivoval celý svět.