V zásadě se Šebek děsí míry narůstající iracionality a agresivity, společenské klima mu připomíná dobu před nástupem fašismu. Nenávist ze sociálních sítí se prý může přenést do reálu. Podobně uvažuje i premiér Bohuslav Sobotka nebo vicepremiér Pavel Bělobrádek.

Právě zmíněný historik je také Bělobrádkovým poradcem pro oblast společenských věd. Uspořádal i setkání předsedy Akademie věd s politickou špičkou a patří k akademikům, kteří podepsali Výzvu vědců proti strachu a lhostejnosti. Výzva má údajně být jakýmsi iniciačním krokem. 

A historik Šebek kráčí, na své (snad ne bludné pouti), ještě dále, když říká: „Akademici musejí dávat najevo, že mají zájem o to, co se děje. Je třeba opustit laboratoře a kanceláře a jít do společenských diskusí, které by se měly racionalizovat.“ Svoji představu dále upřesňuje, když uvádí Senát jako vhodnou půdu pro seriózní diskuse o vztahu k islámu, k národní identitě, duchovním hodnotám i vizím naší společnosti. 

Nu což, v takových diskusích se může objevit cokoli „seriózního“, jen aby to nebylo nabádání druhu prof. Tomáše Halíka. Novodobí misionáři prostě už netáhnou, spíše otravují, ukrádají čtenářům a posluchačům čas a vitalitu. V jeho případě nelze ani vyloučit hutně sycenou transcendenci, přetavenou do slitiny „morálky pro všechny neználky“.

Pro běžného člověka je však důležitější, vysoko nad každou odtažitou akademickou diskusi, jaký má kdo příjem, jaké má bydlení a co si může z regálu v hypermarketu přemístit do svého spotřebního koše, a to bez problémů při placení. Navíc, akademici jsou obvykle solidně zajištěni, a tudíž vyprávějí nikoli „univerzální pravdy“, ale své pravdy: z hlediska příjmů, sociálních vztahů, tedy i společenského statusu, a své perspektivy.