Tato zkušenost ho posílí. Během výkonu trestu bude příkladný vězeň, několikrát mu přeruší trest ze zdravotních důvodů, aby mohl být vždy pár týdnů s rodinou, a po odpykání nezbytně dlouhé části trestu podle zákona ho pustí za dobré chování. Pak to přijde.
David Rath už do politiky nepůjde. Bohatě mu bude stačit to, co mu budou dávat jiní, až vyleze. Současní politici za to, že o jejich zakázkách nemluvil, firmy, které vyhrávaly výběrová řízení, za to, že se nedostaly na seznam v době vyšetřování případu. Po výkonu trestu získá několik smluv jako konzultant za to, že nemluvil, přičemž si troufnu tvrdit, že s ohledem na ušpiněný trestní rejstřík nebude smlouva podepsána přímo s ním, ale s nějakou neznámou konzultační firmou ze zahraničí, pro kterou bude v tichosti jako pracovat, zatímco poučen z aktuálního případu už si dá bacha a místo peněz v hotovosti bude mít platební kartu od zahraničního účtu. Nedivil bych se, kdyby takové smlouvy byly už v průběhu jeho trestu na někoho jiného, protože David Rath moc dobře ví, že lidé mívají krátkou paměť. Vše bude legální a z Davida Ratha se stane bohatý muž, který si nakonec splní i svůj sen a společně s dalšími koupí nějakou malou nemocnici, která bude mít dobré smlouvy s pojišťovnami, ačkoli oficiálně mu patřit nebude. V každém případě to však opět zaplatí daňoví poplatníci, protože někde se ty prachy budou muset sebrat. Takový je můj předpoklad budoucího vývoje.
Politika se stala tvrdým byznysem, možná nejtvrdším možným ze všech. Oproti ostatním druhům podnikání mají jeho protagonisté mocné nástroje k tomu, aby byli téměř vždy úspěšní, aniž by museli soutěžit na trhu. Mají k dispozici zákony, které si vytvářejí, mají k dispozici vstupní kapitál z našich daní a zadlužování státu, do nějž nemusí přispět jedinou korunou, zatímco výnosy jsou jejich. Mají k dispozici represivní složky státu pro případ, že někdo do zdánlivě společné kasy občanů odmítne platit. Případ Davida Ratha je jen kapkou v moři. Není žádným velkým tajemstvím, že u parlamentních stran se místa na kandidátkách obsazovala vždy mimo jiné podle toho, kolik kdo přinesl peněz na kampaň či zajistil služeb ve stylu 90% slevy na billboardy. A kdo za tento stav může?
Psycholog Slavomil Hubálek v roce 2009 v jednom rozhovoru řekl, že „existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnost na ulicích. Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí. Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopností či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých.“ Tady hledejme odpověď. Jo, realita je krutá, když máme současnou podobu zastupitelské demokracie bez faktické odpovědnosti, ve které mají všichni stejnou váhu volebního hlasu.
Sorry, ale lidí jako je David Rath jsou v politice stovky a v kombinaci s příležitostí, která je založena na masivním přerozdělování peněz daňových poplatníků, ale také se současným volebním systémem a váhou volebních hlasů, to hned tak jinak nebude. Tento prohnilý systém nezmění stávky nebo demonstrace, jejichž cílem je jen posílení přerozdělování a zajištění jistot. Tento systém změní jen jeho vyčerpání a my k němu směřujeme mílovými kroky.
Psáno pro blog idnes.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
