Předně mám potřebu na adresu Hany Humpálové a Antonie Chrástecké, ale zdaleka nejen na adresu jejich, vlastně na adresu všech podobně naivních cestovatelů, sdělit, že vypravit se do světa za hranice České republiky je vždy otázkou osobní volby a přiměřenosti rizika. Řekněme, že zákony u nás doma známe a víme, co tady lze očekávat – ani to však není úplná pravda. Řekněme, že při cestování po Evropě budeme v bezpečí – a ani to není úplná pravda. Jakmile překročíme hranice Evropy, musíme počítat s tím, že riziko stoupá. A jsou místa na Zemi, kde šance na život, právě proto, že jsme přišli z Evropy, je rovna riziku smrti. Takovým místem je i pro zběhlé a vycvičené chlapy například Balučistán.

Výše uvedené popíšu jinak. Ano, cestujte a jeďte, kam chcete. Jen nečekejte, že po rozhodnutí stát se položkou na jídelním lístku jiné tlupy, když jste bezpečí té své opustili a chtěli očuchat něco jiného, se původní Vaše tlupa sebere a vyrazí na cizí území pro Vás. Takhle to v přírodě nefunguje. Ani zvíře nešlápne na rozpálenou plotnu, nemluvě o výhodě, kterou jako živočišný druh máme, že umíme na rozdíl od mnoha zvířat přejímat zkušenosti bez potřeby šlapat na tu plotnu. Takže ano, jeďte, ale za svoje a nečekejte, že je snad povinností kohokoli Vás z toho tahat.