Měl bych být rád, že se Petr Nečas odmítl připojit za Českou republiku k jakémusi paktu rozpočtové odpovědnosti EU. Tato nová dohoda v Unii totiž nepředstavuje nic pozitivního. Závazky v oblasti výše schodků státních rozpočtů a jejich podílu na HDP jsou platné už dávno a bez sankcí, které nebyly nikdy v minulosti uplatněny, je nedodržovaly nejen ty členské státy, které jsou nyní v reálném bankrotu, ale ani Německo s Francií, které stály za jejich zrodem. Ve skutečnosti tak má současná finanční a hospodářská krize v EU sloužit skrze tento pakt jen k tomu, aby mohl Brusel, resp. Německo s Francií, které je v háji také, zase o pěkný kus posunout novodobou hospodářskou a politickou protektorátní hranici v Evropě, aniž by hnuly s hraničními patníky. Jenže já spokojený nejsem.

Petr Nečas totiž udělal otočku nikoli kvůli zájmům České republiky a její suverenity, ale z důvodu prostého osobního kalkulu. V ODS jsou v základu dvě křídla, která se neshodnou. Jedni chtějí minimálně zachovat současný stav, nejlépe však Bruselu jeho získaná práva ořezat, zatímco druzí, s mozkem socialistů, se těší na prachy z dotací jejich kšefty, které by po nabourání doposud servilního chování vůči Bruselu mohly přestat chodit. Premiér nyní říká, že se mu nová dohoda nezdá po stránce věcné, že nepřináší České republice nic pozitivního, a že ubírá další část pravomocí, které mají náležet výlučně do rukou českých občanů a jejich zvolených zástupců. Toto pravdivé zdůvodní však bylo stejně pravdivé i na přelomu roku, kdy byl premiér zastáncem dohody, kterou pak v čase podmínil opatrnou zmínkou o referendu a nakonec se postavil proti ní. Na podstatě té dohody, ať už bylo její pracovní znění v čase, nebo její finální podoba nyní, jakékoli, se totiž nic nezměnilo - a v tomto přece musí jít o princip.