„Klokánky vznikly díky darům veřejnosti. Teď jim hrozí krach, protože Fondu ohrožených dětí nebyl povolen splátkový kalendář na nedoplatek na sociálním pojištění, nemáme bezdlužnost, a proto nám nebylo vyplaceno přes 11 milionů korun. Prosíme, pomozte Klokánky zachránit a pošlete jakoukoli částku na účet 3055103/0300. Věříme, že se díky Vaší pomoci podaří Klokánky zachránit,“ volá paní Vodičková na všechny strany. Před tím, než někdo z vás vyslyší toto volání, bylo by dobré se zamyslet nad podstatou věci. Nemám rád, když někdo mlží za účelem vlastního prospěchu, natož když to zdůvodňuje potřebou své vlastní existence za cizí peníze.

Tak zaprvé Klokánky nevznikly výhradně díky darům veřejnosti. Už první věta manipuluje s vědomím skutečnosti neznalých lidí. Klokánky jsou nejpodstatnější nákladovou položkou fondu a bez dotací z veřejných peněz by už dávno neexistovaly. Fond dostal z různých zdrojů na svoji činnost už téměř dvě miliardy korun, přičemž cca 90% (!) tvořily dotace z veřejných peněz. Ty byly v minulosti přidělovány politiky i velmi nestandardně jako „mimořádné“. Jako účastník několika veřejných jednání příslušných výborů vím, že k tomu stačilo, když paní Vodičková při jednání upustila slzu nad osudy opuštěných dětí a přidala nějaký ten pěkný tragický příklad. Stačí jeden. To zabírá vždycky. Vždyť i poslankyně, které v takových výborech sedí především, jsou taky matky.

Zadruhé není pravda, že Klokánkům hrozí krach proto, že Fondu ohrožených dětí nebyl povolen splátkový kalendář na nedoplatek na sociálním pojištění. Fondu hrozí krach proto, že jeho řízení paní Vodičková nezvládla a z pozice manažera ho v podstatě poslala do insolvence, když není schopen dlouhodobě splácet své závazky a ty rostou. Nastat podobná situace jinde, dost možná by chodil manažer na hraně trestného činu, pokud by návrh na zahájení insolvence nepodal včas a sám. Dal jsem si tu práci a podíval se do všech výročních zpráv fondu od roku 1999 do 2013. Z objemu peněz na straně příjmů by věci neznalý člověk málem došel k závěru, že opuštěných dětí v demokracii nejenže neubývá, ale že jejich počet každý rok roste (v milionech: 1999 – 19.3; 2000 – 34.4; 2001 – 36.8; 2002 – 39.9; 2003 – 58.1; 2004 – 77.9; 2005 – 97.1; 2006 – 149.9; 2007 – 143.8; 2008 – 179.1; 2009 – 173; 2010 – 210.1; 2011 – 227.7; 2012 – 245.5; 2013 – 262.3). Při pohledu na ta čísla mě na adresu jiných napadá otázka „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“.