Čím větší je podpora nějakého konkrétního člověka Evropské unii, tím větší zpravidla bývá jeho odpor vůči současnému prezidentovi. Takový člověk většinou také zlehčuje roli prezidentského úřadu u nás a roli prezidenta označuje jen za symbolickou, ačkoli jinak má plnou pusu Ústavy a Listiny, když jde o výměnu názorů například na tzv. lidská práva. Snad tedy bude z Ústavy rozumět také následujícím slovům: Prezident republiky je hlavou státu, jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, jmenuje členy Bankovní rady České národní banky, zastupuje Českou republiku navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí a zároveň je vrchním velitelem ozbrojených sil.

Prezident České republiky není figura jen tak do počtu, jak by si někteří přáli. Když jsem si s vědomím vážnosti tohoto úřadu zasadil v úvodu uvedené věty Táni Fischerové do kontextu a představil si například vrchního velitele ozbrojených sil České republiky, jak při vydávání rozkazů v krizi má někde uvnitř hlavy zakódováno charakteristické „osobně bych do toho nešla, neboť na té funkci nevidím nic moc úžasného“, nebo jak při sjednávání mezinárodních smluv a následném ratifikačním procesu dokumentů v EU předcházelo „protože na mě v tomto ohledu tlačí dost lidí“, případně jak jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi s vnitřním postojem ve stylu „je pravda, že jsem spousty věcí nedělala, protože jsem sama chtěla, ale protože mě k tomu vyzývali ostatní a vehementně na tom trvali“, udělalo se mi mírně nevolno. Ne že by snad takto přemýšlela z prezidentských kandidátů sama. Vůbec ne. Ona to jen zkrátka při svém vystupování na veřejnosti nevědomky rovnou vybalí. Na rozdíl od jiných, kteří mají zatím v průzkumech náskok, prostě jen neumí zahalit tuto osobní zbabělost, schovanou za sdílení blaha a kývání v jejich očích silnějším, do hávu politické korektnosti.