V tomto novém etickém vesmíru už není podstatou konkurenčního soupeření kvalita a zdravá soutěživost, nýbrž systematické ponižování a očerňování druhých: nikomu dnes už nepřijde zatěžko dosáhnout cíle pomluvami a nevděkem. A to až do té míry, že tento pomlouvačný postoj, cynický nevděk vůči těm, kterým se cítíme zavázáni, se už neomezuje jen na jedince, ale rozšířil svou působnost i na věci a konečně i na samotná slova, jež slouží k jejich popisu. Nechci tvrdit, že slova musejí být nutně bez viny, než je ale odsoudíme, žádám pro ně spravedlivý proces.
Vezměme si případ pojmu „terorismus", který mimochodem vymysleli Francouzi v roce 1793. Pokud se nad ním v dnešní době zamyslíme bez předsudků, musíme si přiznat nepopiratelný paradox: všichni ti, kdo mají z terorismu prospěch, ho dnes a denně kritizují, a to mnohem tvrději než ti, kteří jím trpí. A ještě usilovněji na něj žehrají ti, kdo si ho objednávají, kdo z něj profitují, řídí ho a vnucují celým národům. Nutno podotknout, že tak činí skutečně neprávem, protože právě díky terorismu dnes tito demiurgové ovládají svět, vštěpují mu vlastní pravidla, mučí, popravují, bohatnou a prosperují, přičemž si uzurpují neomezenou libovůli, které by si bez terorismu nikdy nemohli dopřát.
Při troše nestrannosti a nezaujatosti si musíme všimnout, že slabý francouzský prezident by si bez operace Charlie Hebdo a bez 13. listopadu rozhodně nemohl dovolit ve Francii zavést všechna ta protiústavní a protiprávní opatření, která přijal – opatření, která se zavádějí těžko, ale ti, jimž François Hollande podléhá, na nich trvají. Díky tomu může tahle možná nejslabší a nejneoblíbenější vláda, jakou Francie kdy měla, v zahraničí beztrestně rozpoutávat války a provádět státní převraty a ve vlastní zemi zavádět výjimečný stav – tedy pozastavovat občanské svobody, což je tajným snem většiny světových vlád.
Nelze nevidět, že francouzský prezident i ti, kterým musí skládat účty, terorismu vděčí za mnohé, a přitom jej bez ustání pomlouvají, jako by byl kořenem všeho zla; přitom právě terorismus je zdrojem vší jejich nadbytečné, neobvyklé moci, kterou si osobují a bez jakékoliv opozice využívají proti společnosti.
Je tedy šokující sledovat, jak se nevděk odvážně mění v čiré pokrytectví, a to se proměňuje v zákonnou moc.
Zřejmé výhody
Existují ale i další výhody, které terorismus přináší těm, již ho pokrytecky odsuzují.
S nástupem terorismu například odpadá hrozba, že by se pařížská předměstí zase začala bouřit, i když důvody ke vzpouře jsou dnes – v porovnání s revoltou, která dělala politické reprezentaci vrásky před deseti lety – snad ještě markantnější.
V atmosféře hrozícího terorismu se stávky a jiné formy třídního boje rázem stanou projevem takové nedisciplinovanosti, že je stát bude moci bez okolků okamžitě potlačovat, a tak pohodlně vnutit společnosti jakýsi sociální mír, mír ozbrojený – potud v pořádku –, ale zbraně bude mít jen jedna strana.
S pomocí terorismu lze kohokoliv donutit, aby se zavřel doma a nevycházel ven, lze kriminalizovat jakoukoliv situaci, libovolně obžalovávat a odsuzovat, dle libosti se lidem hrabat v soukromí reálném i virtuálním, zabíjet, mučit, držet v domácím vězení, zavádět tuhou cenzuru, a to vše bez rizika, že vzbudíte rozruch či kritiku, to vše bez opozice.
Díky terorismu se stát a ti, kteří z něj politicky tyjí, jako mávnutím kouzelného proutku mění v dobráky, protože obětováním malé části občanů se mohou hrdě a ctnostně pasovat na ochránce těch zbývajících. Z terorismu se stává tak dlouho hledaný kámen mudrců, který posvěcuje moc, povznáší politiky a zcela v souladu se zákonem očišťuje mafiánskou ochranu poddaných, o kterou usiluje každý stát.
Zásluhou terorismu dojde stát k vnitřnímu míru, díky němuž se nastartuje ekonomika, podpoří se zisky a lze provádět lukrativní zahraniční obchody, jako je například prodej jinak neprodejných francouzských stíhaček Rafale velkým sponzorům terorismu. Jak bezelstně a bez obalu prohlásil generální ředitel skupiny Dassault Aviation: „Hvězdy nám jsou momentálně příznivě nakloněny, a proto se pokusíme do konce roku pokročit a uzavřít i čtvrtý kontrakt." Pro ekonomiku je ale terorismus výhodný v mnoha dalších směrech. V zahraničí plynou Západu díky dosazeným teroristickým armádám (Boko Haram, Al Kajda, Islámský stát) velké zisky spojené s rabováním „třetího světa".
Orwell do praxe
Produktem filozofie jsou myšlenky, produktem básníků básně, produktem terorismu jsou atentáty. Při bližším pohledu na vztah tohoto „odvětví" ke společnosti jakožto celku nás ale opustí mnohé předsudky. Terorismus totiž neplodí jen atentáty, nýbrž také celou protiteroristickou legislativu, právníky, kteří píší zákony, novináře, kteří otravují veřejné mínění, televizní programy, specializované úředníky, policisty školené k boji proti terorismu, profesory, kteří o terorismu přednášejí a publikují traktáty, plodí psychology i romány o podvolení, knihy, filmy... a vše je uváděno na trh coby zboží. Terorismus tedy svým způsobem přispívá ke zvyšování národního bohatství, protože antiterorismus produkuje dráby, soudce, katy a celé odvětví bezpečnostního průmyslu a služeb. A tato rozličná povolání podílející se na tolika podskupinách společenské dělby práce rozvíjejí rozličné schopnosti lidského ducha, vytvářejí nové potřeby a v důsledku i nové způsoby jejich uspokojování. Vždyť i rozvoj mučení vedl k vytvoření mnoha důmyslných mechanických zařízení, jejichž výroba zaměstnala spoustu zručných řemeslníků.
Terorismus s sebou nese důsledky jak morální, tak tragické – záleží na úhlu pohledu. Rovněž přijde vhod morálnímu a estetickému cítění veřejnosti i politiků, pro které znamená možnost kdykoliv zakročit proti něčemu, co je zcela zjevně ještě nemorálnější než oni sami.
Terorismus narušuje jednotvárnost a dennodenní, banální bezpečí měšťáckého života. Brání stagnaci a budí právě to znepokojivé napětí a činorodost, bez kterých by se ostří konkurence brzy otupilo. Každopádně však terorismus – který zabraňuje občanské válce, ale vždy přitom kopíruje její výpravu a kulisy – v porovnání s občanskou válkou ušetří mnoho ztrát na životech.
Terorismus není jen užitečný, nýbrž – stejně jako zlo – i nutný. Ví se, že to, co nazýváme zlem, je zásadní princip, který z nás tvoří společenské bytosti, že je to základ, hybná síla a opěrný bod bez výjimky všech lidských činností: právě v něm je třeba hledat skutečný původ veškerých umění a věd; a jakmile by zlo přestalo existovat, společnost by byla odsouzena k úpadku, zániku.
Terorismus, který je prezentován jako nejhorší hrůza, jako kvintesence tajemného, krutého, záhadného a nevysvětlitelného děsu slepě postihujícího i ty nevinné, zdánlivě soustřeďuje veškeré zlo do sebe. A díky tomu, že na sebe poutá všechnu pozornost, vládne mimořádnou schopností odvést zájem veřejnosti od všech ostatních hrůz, relativizovat je a v porovnání se strachem, který rozsévá kolem sebe, je učinit přijatelnějšími. Díky tomuto strachu je pro každou vládu snadnější a „ospravedlnitelnější" zavádět „pro dobro občanů" mimořádná zákonná opatření, která omezují a negují všechny dříve získané občanské svobody. Stát, který terorismu využívá a který se jím zaštiťuje, tímto způsobem získá optimální množství svobody pro ty, kdo vládnou, zatímco společnost je čím dál tím ovladatelnější a musí se podřídit novému institucionálnímu systému, který je už jen formálně totožný s tím původním. Na Západě tento proces odpovídá nastolování a všeobecnému šíření postústavních režimů, jemuž veřejnost jen lhostejně přihlíží.
Skutečné motivy a cíle veškerého terorismu, jeho užitečnost, se vždy odrážejí v jeho výsledcích. S možností, že by lidé prohlédli a proti falešné, podvodné obhajobě státních zločinů povstali, se ale nepočítá. Právě proto britský premiér na 69. zasedání OSN 24. září 2014 oficiálně vyzval k tomu, aby byli stejně jako teroristé pronásledováni i „nenásilní extremisté", kteří zpochybňují oficiální verze atentátů z 11. září v USA a 7. července v Londýně, protože prý „kazí mládež". Byl to historicky vůbec první pokus oficiálně posvětit onen slavný orwellovský ideozločin, který státu umožňuje zatýkat, mučit a likvidovat kohokoliv, kdo zpochybní jeho verzi teroristických masakrů.
Užitečnost terorismu pro všechny státy, které ho provozují a solidárně kryjí, není třeba rozvádět. A naopak, coby důkaz a contrario, se nabízí otázka: proč by se jinak státy uchylovaly k terorismu, kdyby jim nebyl tolik užitečný?
Autor je italský levicový filozof, aktuálně žije v Praze.
Článek rovněž vyšel v Literárních novinách č. 3.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
