Ve chvílích, kdy hrozí, že emoce, propaganda a hysterie ovlivní střízlivý pohled na minulé události, je užitečné si trochu utřídit pojmy.
To, čeho jsme byli v Paříži svědky, se ve vojenském žargonu nazývá morale operation. V rámci neortodoxního umění boje se takto říká akcím, jejichž cílem je mystifikovat, ochromovat a vyvolávat zmatek. Akcemi v řadách nepřítele nebo nerozhodných a nejistých spojenců rozsévat nedůvěru, strach a nejistotu. Jde o jeden z triků psychologické války, který vymyslel a do praxe uvedl v roce 1943 plukovník William J. Donovan z amerického Úřadu pro strategické služby.
Francouzské vrchní vojenské velení dobře ví, co se skrývá za pojmem „Islámský stát“ (neboli Daeš a tak dále), neboťdivizní generál Vincent Desportes už 17. prosince 2015, těsně před událostmi v redakci Charlie Hebdo, ve veřejné rozpravě v Senátu před výborem pro zahraniční otázky, obranu a ozbrojené síly otevřeně prohlásil:
„Kdo je doktorem Frankensteinem, který stvořil toto monstrum (myšleno Daeš)? Je třeba si to říci na rovinu, protože z toho plnou závažné důsledky: jsou to Spojené státy. K jeho vzniku a vzestupu přispěli z krátkodobých politických zájmů – buď ze servility, úslužnosti nebo ze zcela svobodné vůle také další aktéři, z nichž někteří se prohlašují za přátele Západu. Prvotní zodpovědnost však nese USA.“
Když se v Sýrii do hry vložily ruské síly, veškeré plány USA, pro které je ISIS nákladnou hračkou, to zcela rozložilo. Pár dní před Putinem se samostatné iniciativy chopila i Francie, která začala bombardovat objekty Islámského státu v Iráku a ve dvou případech i v Sýrii. Pro skutečné vládce Islámského státu to byl projev vzdoru: bylo tedy potřeba povolat Francii k pořádku a sjednotit pod svým velením celou západní frontu.
A tak byla francouzská zodpovědná místa důrazně varována prostřednictvím diverzifikované akce, vykonané vojenskými komandy přímo v srdci Paříže a namířené proti pečlivě vybraným symbolickým cílům: došlo k ní 13. listopadu.
Nikde ve světě válka proti terorismu neprobíhá, neboťvšechny státy terorismus používají. Je dobře známo, že terorismus není nepřítelem, ale pouze jedním z prostředků, jak válku vést.
Už v roce 2008 podplukovník Jean-Pierre Steinhofer v časopise Revue Défense Nationale napsal: „Pojem světová válka proti terorismu je sémantická, strategická, vojenská a právní zvrácenost, směšující nepřítele a jeho způsob boje. To dovedlo západní státy do intelektuální slepé uličky, která v mnoha směrech zatemňuje jejich schopnost uvažování a zavádí je do absurdních situací.“
Touha po nezávislých akcích, kvůli kterým Francie jakoby zapomínala, že je nezvratně integrální součástí NATO, a také způsob, jakým rozptyluje své jednotky na mnoha bojištích od Afriky po Blízký východ, dále váhání vlády, nepřehledná politika se schizoidním duchem prostoupenými informacemi, to vše odsuzuje francouzské vojenské aktivity k neúspěchu. Samotnou Francii to pak vystavuje odvetným akcím všeho druhu, čehož jsme byli svědky v Paříži.
Francouzští političtí představitelé se dnes nacházejí v ošemetné situaci, kdy musejí předstírat, že neví, odkud přijde úder a jako obvykle raději občanům lžou a jsou za prosťáčky a pitomce, než aby riskovali, že nakonec rozhněvají své zrádné spojence. Výjimečný stav drží obyvatelstvo pod kontrolou. Podobná varování dostávají i Němci a další státy NATO.
Maškaráda, stínové divadlo, předem prohrané bitvy, události zrežírované, dramaturgicky zpracované a odvyprávěné v duchu mainstreamu, to všechno vede do slepé uličky, o které výše mluví citovaný podplukovník.
A občané si průběžně zvykají na masakry, které se pro ně chystají. Krví je vykoupeno jejich poznání, že spojencem terorismu není jen ten, kdo mu velí a kdo ho vykonává, ale i ti, kdo věří oficiálním verzím. Bez nich by se totiž terorismus stal zbraní poněkud tupou, ba dokonce nebezpečnou spíš pro toho, kdo ji používá.
Připomeňme si, že moderní terorismus pod falešným praporem byl poprvé odzkoušen a od roku 1969 po patnáct let praktikován italskými tajnými službami na Italech, což je dnes obecně uznáváno a dokázáno historiky i soudními rozsudky. V té době jsem napsal: „Italský terorismus je poslední záhadou společenského divadla... je tedy nutné a dostačující vyřešit tuto záhadu, abychom skoncovali nejen s terorismem, ale také s italským státem... Ať se na toto téma dnes říká cokoliv, až se za deset či dvacet let, možná i dříve, všechno vyjasní, bude se vzpomínat na to, co jsem o terorismu napsal. Zapomene se na řeky inkoustu, které dnes na toto téma prolévají profesionální lháři a hlupáci.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
