Hlavním, jasně deklarovaným, cílem Evropské komise je dle nového dokumentu dokončení hospodářské a měnové unie do roku 2025. Odhlédneme-li od eurospeaku, Komise chce, aby do roku 2025 bylo euro jediným legálním platidlem ve všech 27 členských státech Unie.

Jednotná měna je totiž dle autorů jedním z největších a nejviditelnějších úspěchů Evropy a je tedy pochopitelné, proč má silnou podporu. O míře této podpory se Komise mohla mnohé dozvědět, kdyby si pročetla výsledky svého vlastního Eurobarometru, publikovaného v listopadu loňského roku. Zjistila by, že z nečlenských států eurozóny je vůči euru optimistické pouze Rumunsko. U všech ostatních nečlenů existuje významná opozice, přičemž v Bulharsku, Polsku, Dánsku, Švédsku a České republice nevěří euru více než polovina voličů.

Komise hrdě hlásí, že globální krize ovlivnila jako první ty evropské země, které nebyly členy eurozóny. Zapomíná přitom na to, že první obětí velké recese bylo Irsko, které platí eurem od samého počátku. Zatímco všechny státy PIIGS, které byly krizí nejvíce zasaženy, patří k tvrdému jádru členů eurozóny, Polsku a jeho zlotému se krize zcela vyhnula. Dánsko a Švédsko se dostaly na předkrizovou úroveň v roce 2010, oproti tomu Řecko je stále jen na 73 % své předkrizového hrubého domácího produktu a ani Španělsko předkrizové úrovně stále nedosáhlo. Pokud Komise říká, že euro je pro první „eurogeneraci“ první měnou, se kterou přišli do styku, říká tím také, že ta „eurogenerace“ prožila celé dětství v hospodářské krizi.