Zatímco před dvanácti lety 57 % Čechů podle průzkumu CVVM Evropské unii důvěřovalo, dnes jí 57 % nedůvěřuje. Výsledky Eurobarometru ukazují, že pouze 2 % Čechů vnímají EU velmi pozitivně, zatímco třetina ji hodnotí negativně či velmi negativně. Podle stejného průzkumu cítí 90 % Čechů oddanost českému státu, 60 % Evropě (jako nepolitickému, geografickému celku) a jen třetina Evropské unii. Konečně pak naprostá většina (94 %) Čechů se cítí být českými spíše než evropskými občany. Tato čísla jsou jediným pozitivním, co lze po dvanácti letech našeho členství v EU říct. Češi, vyškoleni životem v totalitních režimech 20. století, reagují na každou známku ztráty svobody mnohem citlivěji než západoevropské národy. Při cestě do otroctví nestojíme (s výjimkou naší politické reprezentace) v čele pochodujících států, nýbrž až na jejich chvostu.

Evropská unie se za uplynulých dvanáct let ve své podstatě nijak nezměnila. Není a nikdy nebyla elitním klubem­ – to by v ní od 80. let nesmělo být kupříkladu Řecko, Španělsko nebo Portugalsko. Není a nikdy nebyla projektem míru – to by její představitelé museli vystupovat zcela jinak vůči Arabskému jaru a následné migrační krizi. Evropská unie byla od počátku plánována jako nadnárodní projekt rušící nejen hranice mezi státy, ale také národní státy samotné. Projekt směřující od celkem srozumitelné a na první pohled chvályhodné celní unie přes unii hospodářskou k unii politické. Hluboké krize posledních let tuto dávno existující nesvobodnou podstatu EU pouze odkryly.

Unie dnes intervenuje do každého aspektu našich životů. V roce 2015 bylo 42 % všech nově schválených zákonů přijato na základě implementace evropského práva do české legislativy. Pokud by tyto zákony nebyly přijaty, hrozily by České republice postihy končící až žalobou u Evropského soudního dvora. U ostatních zákonů je pak alespoň kontrolován soulad s evropskou legislativou, která je českému právu nadřazena.

Žaloby přitom nejsou ničím neobvyklým. Od roku 2006 stačila Evropská komise coby tzv. „strážkyně Smluv“ podat k Evropskému soudnímu dvoru celkem 30 žalob na Českou republiku. Zvrácenost tohoto jednání, kdy organizace žaluje svého vlastního člena několikrát za rok kvůli drobnostem jako je název pomazánkového másla (rozsudek Soudního dvora ve věci C-37/11 Komise vs. Česká republika) je jen jednou složkou celého procesu. Ještě absurdnější je skutečnost, že Komisi v těchto řízeních zpravidla zastupují právníci, kteří jsou českými občany a kteří tedy jdou proti zájmům své země. Je to podobně absurdní a zvrácené, jako kdyby v soudním řízení mezi tchánem a vlastním otcem zastupovala právnička svého tchána. To, že Česká republika zpravidla platí náklady řízení (dokonce i v případě, že Soudní dvůr žalobu Komise zamítne), je vlastně už jen nepodstatnou drobností.

Bývalý premiér a bývalý evropský komisař Vladimír Špidla vysvětluje nedůvěru Čechů vůči EU „chybějící osvětou“. Snad i proto Evropský parlament 12. dubna 2016 schválil Zprávu o vyučování o EU ve škole. Podle této zprávy