Jen o jeden den později, 22. srpna, svérázně připomněl tragické výročí invaze i premiér Sobotka. Ve svém projevu k členům českého diplomatického sboru mimo jiné pronesl pozoruhodnou myšlenku: „Jsem také přesvědčený o tom, že se dlouhodobě neobejdeme bez společné evropské armády. Věřím, že podzimní jednání Evropské rady v této oblasti přinese konkrétní závazky a návrhy.“ 

Zdálo by se, že se jedná jen o snaživé zvolání před čtvrteční návštěvou spolkové kancléřky Merkelové. O pouhou větičku, za kterou se může vzornému spojenci dostat pochvaly. Ve skutečnosti však tento výkřik zdaleka není ojedinělý. Zatímco premiér Sobotka hovořil k českým diplomatům, italský sociálně-demokratický premiér Renzi využil setkání s Merkelovou a Hollandem k publikaci devótního článku. Mimo jiné v něm prohlásil, že „musíme investovat do společné evropské obranné politiky, do digitálních inovací, do škol a kultury. Evropa je milující matkou našich hodnot, není chladným strážcem byrokratických pravidel, která je obtížné přijmout.“ 

„Milující matka“, která je prý zároveň „velkolepým projektem míru“, ostatně po společné armádě touží už od roku 1950. Plévenův plán tehdy usiloval o vytvoření Evropského obranného společenství, které mělo fungovat na základě společné evropské armády s jediným ministerstvem obrany. Plán selhal díky odporu francouzského parlamentu, který jej 30. srpna 1954 odmítl schválit.

Unijní elity se ovšem nikdy nevzdaly a zkoušely to stále znovu. Předseda Evropské komise Juncker se například nechal 8. března 2015 slyšet, že „Evropská armáda není od toho, aby byla hned nasazena. Ale společná armáda Evropanů by Rusku dala najevo, že to s obranou hodnot Evropské unie myslíme vážně.“ Myšlenku společné armády ostatně opakovaně podpořila kancléřka Merkelová. Den před hlasováním o Brexitu například výhružně prohlásila, že„Evropská armáda je náš dlouhodobý cíl, ale nejprve musíme posílit Evropskou obrannou unii.“