V roce 1516 se stala součástí její říše i Palestina a o dvě desetiletí později sultán Sulejman Nádherný dodnes stojící masivní zdi kolem jeruzalémského starého města. Po většinu ze 400 let osmanské nadvlády byla Palestina zapadlým krajem, velmi řídce osídlena, dá se říci „prokletým krajem“, kde nic nerostlo a nestálo, ovládali ji pašové, kteří se více zajímali o vybírání daní než o dobrou vládu.

Absence efektivní správy Palestiny se odrazila v postupném úpadku Osmanské říše, která zanikla koncem první světové války. Ale v posledních desetiletích existence říše v Palestině začaly formovat další síly. Sionismus vznikl z velké části jako odpověď na antisemitismus v západní Evropě a vlnu vražedných pogromů ve východní Evropě. Určitý počet Židů zůstal v Palestině nepřetržitě od dob Římanů a zbožní Židé se sem stěhovali, kdykoliv to politická situace umožnila, ale organizovaná sionistická emigrace do zemědělských oblastí začala v roce 1882 a z trochu odlišných důvodů začali ve stejný rok přicházet Židé z Jemenu. Tato vlna známá jako první alíja (hebrejský výraz pro migraci do Země izraelské), k této skupině se přidala druhá alija , tvořena převážně mladými sekulárními socialisty. Ale až do konce druhé světové války patřila převážná většina palestinských Židů ke staré linii ortodoxní komunity, která obývala čtyři svatá města judaismu- Hebron. Safed, Tiberiadu a Jeruzalém.

Roku 1896 budapešťský rodák, židovský novinář Thedor Herzel zformuloval své názory v knize Židovský stát. Ponižující chování vůči kapitánu Alfredu Dreyfusovi, který byl souzen vojenským soudem v Paříži a ve vykonstruovaném procesu obviněn z velezrady, ho přesvědčilo, že Židé nikdy nedosáhnou rovnosti a stejných občanských práv, bez sebeurčení, bez národní země, kde by Židé tvořili většinu obyvatelstva. Následující rok zahájil první světový sionistický kongres ve švýcarské Basileji. Inspirování politickým sionismem se mladí Židé, z nichž mnozí byli sekulární nacionalisté z Polska a Ruska, začali stěhovat do Palestiny.