Těm několika prosincovým dním říkáme někdy také vánoční svátky. Svátek označuje sváteční den, původně den zasvěcený nějakému světci, jeho jménu a odkazu. V Českém etymologickém slovníku Jiřího Rejzka najdeme překvapivý původ všeslovanského svatý s množstvím odvozenin: původní význam mohl být „slavný, mocný“ a teprve křesťanství význam pozměnilo analogicky podle latinského sanctus. Jen pro zajímavost, nenechte se zmást, že by snad svatba měla se svatostí něco společného, je totiž odvozená z označení příbuzného svat.

Od roku 1993 píšeme Vánoce stejně jako Velikonoce s velkým V, velké písmeno je i v označení svátku Štědrý den a Boží hod, v inverzním slovosledu pak Hod boží, zatímco advent z latinského adventus s významem „příchod“ píšeme jako delší předvánoční údobí s malým a. S Vánoci či Vánocemi (v 7. pádě máme obě varianty), jež jsou výrazem pomnožným – tj. vyjadřujícím jen tvary pro množné číslo – se pojí i výrazy hromadné či látkové – tj. vyjadřující jen tvary pro jednotné číslo – třeba cukroví, podobně znějící jmelí ovšem ne, jmelí můžeme mít jedno, ale i několik. Snídáme vánočku, jinak též štědrovku či štědrůvku, přes den se ukájíme podle rodinné tradice včelími úly nebo vosími hnízdy (logicky bychom tomuto piškotovému stavení neměli říkat vosí úly, jelikož vosy v úlech – pro nás sfeksofobiky díkybohu – nepřebývají) nebo perníky, původně peprníky, z jejichž názvu se dá uhodnout, že jednou z ingrediencí předchůdců dnešních perníkových prasátek byl pepř. Popřejeme si bohatého ježíška s malým j, jelikož tak říkáme nadílce, a ve ztichlém pokoji počkáme, až přijde Ježíšek s velkým J.

Další Literární noviny vyjdou až po silvestru s malým s, po Novém roce s velkým N. Autoři jazykových zákampí jim přejí i v elektronické době moudré myšlenky vtělené do lahodné a nespoutané češtiny a milým čtenářům šťastnou čtrnáctku.