A tak jsem loni na jaře dostala žlučníkový záchvat. S pomocí prášků a babských rad jsem ho zvládla a na bolesti rychle zapomněla. S podzimem přibylo stresu a dietní chyba v podobě mastného bramboráku s česnekem stačila, aby se žlučník ozval znovu. Vydržela jsem měsíc a pak jsem se musela dostavit k obvodní lékařce. Tentokrát se ale paní doktorka nedala umluvit a já mazala na chirurgii.

O naší nemocnici jsem v poslední době mnoho hezkého neslyšela. Pouze stesky na mladé arogantní lékaře. Já ale skoro celý život pracuji s mladými lidmi a nemám tyto řeči moc ráda. My jsme si také chtěli dělat věci po svém a říkalo se o nás ledacos.  Nakonec, moje gynekoložka a obvodní lékařka jsou také mladé a opravdu jsou to úžasné ženské, které ne jenom zvládají skvěle svojí profesi, ale mají i rodiny. Vyzbrojena tímto přesvědčením a vědomostmi o špatně placené náročné práci lékařů, celá zkroucená bolestí, jsem vyrazila do nemocnice.  Lékař v ordinaci byl mladý a již od pohledu značně odměřený. No byl pátek, nebylo se co divit. Vyšetřil mne, poslal na rentgen a ultrazvuk. Po návratu mi sdělil, že je vše v pořádku, žádný kámen nevidí, ale já že tu bolest líčím tak sugestivně… V tom se zarazil, a řekl: „špatně jsem se vyjádřil.“  V nemocnici jsem již zůstala.  Kolika byla rozehnána a já odcházela s doporučením na gastroskopii a terminem na kontrolu.

Můj muž mi navíc z vlastní iniciativy a díky známostem zařídil CT vyšetření, kde mne znovu celou vyšetřili a nabídli mi operaci. Já jsem poděkovala a omítla, že jdu na kontrolu k nám a pokud bude nutná operace, alespoň budu doma a ne 150 km daleko. Já jsem totiž trošku zásadová a ta protekce mi nebyla úplně po chuti a také jsem trochu pyšná na to, že u nás v Brodě máme stále funkční nemocnici.  Slovy mé matky „úplně blbá.“